Mrtvola bez hlavy Jiří Soukup

Mrtvola bez hlavy Jiří Soukup

Nezdařená loupež

Přestože byl únor a do začátku lázeňské sezóny roku ještě nějaký ten pátek chyběl, rojil se karlovarský hotel Thermal hosty z ciziny.

Právě jednomu z nich, Johannu Bockerovi z německého Weiswasseru, přineslo ráno . února nevšední a ne právě příjemné zážitky.

„Bylo sotva kolem čtvrté hodiny ráno,” popsal ony události major Václav Jonák z Krajského úřad vyšetřování v Plzni, „když nám kolegově oznámili, že v Karlových Varech došlo k loupežnému přepadení německého občana. Sedmadvacetiletý cizinec prý přišel nejen o peníze, ale také o automobil. Vyrazili jsme okamžitě k případu a ve Varech jsme tehdy byli za hodinku a pár minut.”

Plzeňský vyšetřovatel zastihl přepadeného cizince na jednom z karlovarských policejních oddělení. Tou dobou už byl k dispozici i tlumočník. S jeho pomocí pak Němec vylíčil dramatické události té noci: „Po třetí hodině ráno jsem vyšel před hotel Thermal, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Zničehonic se vedle mne objevili dva muži, byli určitě mladší než já, a oslovili mě poměrně slušnou němčinou. Dali se se mnou do řeči a pak mi nabídli, že mě vezmou s sebou na taneční zábavu do nějakých Všeborovic, když je tam odvezu svým autem. Moc to tu neznám, ale ten návrh mi připadal zajímavý, takže jsem nakonec souhlasil.”

Jenže do Všeborovic už s mladíky nedojel. Těsně před vesnicí ho jeden požádal, aby zastavil, a v tu chvíli mu druhý vstříkl do očí slzný plyn. „Měl jsem co dělat sám se sebou a asi jsem se moc nebránil, když mi začali prohledávat kapsy. Sebrali mi dvě stě třicet marek, náramkové hodinky a všechny doklady. Nato mě z auta vyhodili a okamžitě odjeli,” vyprávěl Bocker. Nějakou dobu po lou

pežném přepadení byl v šoku, a když se vzpamatoval, vyrazil pěšky zpátky do lázeňského města po cestě, kterou si ještě pamatoval.

Plzeňský vyšetřovatel ve Varech zanedlouho zjistil, že situace nebude tak vážná, jak se zpočátku zdálo. Ukradený Nissan Chery se záhy našel. Lupiči s ním ujeli sotva dva kilometry a po smyku uvízli v obrovské sněhové závěji. Zřejmě jim nestačily síly, aby se sami dostali zpět na vozovku. Z místa, kde museli auto nechat, pochopitelně utekli.

Když tým majora Jonáka dorazil na místo, kde policisté nissan našli, probíhala již v širokém okolí pátrací akce. Totožnost lupičů však nebyla stále ještě známa a neobjevila se ani žádná stopa, která by vedla k dopadení pachatelů.

Zatímco se vyšetřování loupeže zvolna utápělo v beznadějném prověřování zločinců z policejních kartoték, vyrazili si oba násilníci za lupem znovu. . února, čtyřiadvacet hodin po přepadení Johanna Bockera, se ráno tři zloději vloupali do zaparkované mazdy na karlovarském náměstí Jana Palacha. Auto patřilo turistovi z německého Cviková. Zloději rozbili kamenem okno V pravých předních dveřích a vzápětí zjistili, že majitel vozu nocuje uvnitř vozidla. To je ale k útěku nepřimělo. Vytáhli rozespalého cizince ze zadní části vozu a ne právě nejšetrněji ho zapasovali mezi přední sedadla. Jeden z pachatelů usedl za volant a s Mazdou odjel směrem na Kyselku. Pak ale lupi

či zpozorovali, že je pronásleduje auto, také s německou poznávací značkou. Za volantem toho druhého vozu byl buď výborný řidič, nebo měl pod kapotou o poznání silnější motor. A tak po pár kilometrech zběsilé jízdy zloději pochopili bezvýchodnost své situace, zastavili a dali se na útěk. Také druhé auto zastavilo a vyskočilo několik mužů. Byli v celkem dobré kondici, protože se jim podařilo alespoň jednoho zločince chytit.

Pronásledovatelé byli Němci, kteří se vydali svému krajanovi

duchapřítomně na pomoc, když se náhodou stali svědky přepadení na náměstí. Uneseného krajana našli na podlaze mazdy se silně zakrvá

ceným obličejem. Zraněného Dietera Peschla a polapeného násilníka odvezli do nedalekého Radošova, kde z místního hotelu zpravili o celé záležitosti policii.

Policejní hlídka dorazila do hotelu za pár minut. Muži v uniformách převzali od Němců doklady zadrženého mladíka a zjistili, že jde o Petra Mráčka, kterému je teprve sedmnáct let a žije v Karlových Varech. Mráčka naložili do policejního automobilu, ke které

mu se připojily oba německé vozy, a jelo se na karlovarskou kriminálku. Zde pracuje speciální tým majora Jonáka.

„Na první pohled bylo zřejmé, že se případy dvou po sobě jdoucích nocí podobají jako vejce vejci,” popisoval Jonák později další průběh vyšetřování. „Na výslech toho chyceného kluka jsme netrpělivě čekali. Zranění Dietera Peschla se ukázalo jen jako lehké, povrchové, ale stejně jsme ho radši poslali na ošetření do nemocnice.

Od Němců jsme si jen ve zkratce nechali vylíčit, co se vlastně stalo, a obuli jsme se do Mráčka. Šlo o to, dostat z něj jména kompliců, kterým se podařilo zmizet ve tmě.”

Petr Mráček si dlouho hrál na hrdinu a odmítal o svých kumpá

nech říci cokoli bližšího. Tvrdil, že je vlastně viděl poprvé v životě a že s nimi jinak nemá nic společného. „Víc o nich opravdu nevím,”

dušoval se.

Kriminalisté s vyšetřovateli mu nevěřili ani slovo, ale zároveň nechtěli výslech nijak uspěchat. Tušili, že mladík nebude vzdorovat věčně, ale ani si netroufali věřit, že to vzdá už za hodinu. .Mráček pochopil marnost svého snažení a najednou se rozpovídal. Dokonce z něj jména společníků vypadla ve chvíli, kdy se ho na ně nikdo neptal.

Jedním byl devatenáctiletý Martin Zadražil, tím druhým o dva roky mladší Zdeněk Odstrčil, oba rovněž z Karlových Varů.

„Trvalo sice pár hodin, než se nám ty dva podařilo najít, ale pro naši další práci to byl rozhodující zvrat,” vyprávěl Jonák. Teď už vě

děl, že tenhle lázeňský případ dá dohromady. Ovšem on ani jeho kolegové, netušili, jak se agilní lupiči díky německým turistům octli v jejich rukách. Zakrátko zadrželi ještě čtvrtého člena party, jednadvacetiletého podnikatele Jiřího Plíška z Lokte nad Ohří.

Další vyšetřování ukázalo, že parta nikdy nepracovala v kompletní sestavě. Přibyla jména dalších osob, které tu či onde dopadeným mládenečkům pomáhaly. Naprostou převahu v aktivitách gangu hrály obyčejné krádeže. Plíšek měl na tuhle práci své vlastní lidi, zatímco Mráček a Odstrčil pracovali většinou spolu. Vykrádali obchody a auta přímo v Karlových Varech. Zadražil měl větší akční rádius: bral v prodejnách a novinových stáncích nejen v lázeňském městě, ale třeba také v Jenišově a dokonce i ve Stříbře.

Jonákův tým se jejich loupežemi prokousával celé týdny a nakonec dospěl k zjištění, že celá parta se obohatila nejméně o půl milionu korun. Prokazování jejich trestné činnosti nebylo nijak jednoduché, protože policisté museli kvůli svědkům spolupracovat i s kolegy v Německu a také s armádou. Zadražil byl voják základní služby a na lup se vydával z vojenského útvaru ve Velké Hleďsebi. . ledna ovšem z kasáren uprchl a až do zadržení se pohyboval v civilu.

„Postupně jsme dokázali z Martina Zadražila vydolovat i motiv jednání party v posledních dvou případech, kdy loupežně přepadla německé turisty,” pokračoval Jonák. „Po čase přiznal a nechal to zanést i do protokolu, že se s partou chtěli zmocnit aut a třeba i pod cenou je co nejrychleji prodat. Z prodejen a stánků si prý kromě peněz brali jen to, co dokázali rychle spotřebovat, tedy alkohol a cigarety.

Během vyšetřování se policejnímu týmu podařilo proniknout i do psychologie obviněných. Například u Martina Zadražila, který v

případu figuroval jako šéf a hlava gangu, nezjistili odborníci žádnou duševní chorobu, která by mu pomohla vyvléknout se z odpovědnosti za spáchané škody. Znalci ovšem prokazatelně zjistili, že si sebevě

domí a odvahu před každou akcí posiloval nejen alkoholem, ale i polykáním všemožných léků, především pak Triphenidylu. Jeho ovlá

dací a rozpoznávací schopnosti byly podle posudku v takových okamžicích snížené až na polovinu, přesto však byl schopen uvě

domovat si nebezpečnost svého počínání.

„Zadražil nic z toho, co se nám podařilo prokázat, nezkoušel popřít, nesouhlasil jen s celkovou škodou vzniklou při vloupáních a krádežích,” vyprávěl major Jonák. „Potvrdil všechna vykradená místa, ale nemohl se smířit se součty na konci inventurních seznamů.

Hájil se tím, že tolik toho v rukách odnést nemohli. Jak to bylo doopravdy, to se nikdo nedozví. Možná že si prodavači z vyloupených obchodů do těch krádeží odpočetli i kus svého manka, ale to je jiná otázka.”

Zajímavou postavičkou případu byl podnikatel Jiří Plíšek, protože se na vloupáních a krádežích přímo nepodílel. Zato od zlodějů kupoval kradené zboží za ceny, které mu zaručovaly fantastický zisk.

Za zmínku stojí ještě posudek Petra Mráčka. Psychologové zjistili, že má sklony k asociálnímu chování, k opozičním postojům a že je nevyzrálý. „Vývoj jeho osobnosti ještě zdaleka není ukončen,’ konstatovali znalci.

„Vyšetřování případu pak už mělo rychlý průběh. Stoh dokumentů, hlášení a protokolů utěšeně rostl a spis, který jsme zanedlouho předávali státnímu zástupci s návrhem na obžalobu, tvořily nakonec tři tlusté svazky s tisícovkou stránek,” uzavřel vyprávění o případu karlovarských loupeží major Václav Jonák z Krajského úřadu vyšetřování v Plzni.

Rodinná tragédie

Přiblížily se vánoční svátky. Pohoda těchto dnů se ovšem netý

ká mnoha lidí v nejrůznějších profesích, především policistů. .

prosince roku přivolali policii obyvatelé jedné malé vesnicky na Tachovsku, kde se odehrály věci, které nebývají na denním pořádku.

„Ještě nebylo ani deset hodin dopoledne, když nás volali k pří

padu, který vypadal na vraždu,” vypráví kapitán Petr Liška z Krajské

ho úřadu vyšetřování v Plzni. „Obětí byla mladá žena, bylo jí teprve třiadvacet let a bydlela v té vesnici. Nebylo úplně jasné, jestli jde opravdu o vraždu, ale pokud ano, pak by to byl případ pro nás. Takže jsme se pěkně rychle sbalili a vyjeli tam.”

Plzeňané dorazili na místo činu za slabou hodinku. Domek nebylo těžké najít, protože vesnice měla pár čísel popisných a hlouček zvědavců postával za vrátky malého neupraveného stavení. Navíc tu už byla služební auta místních policistů a lékařské pohotovosti.

„Kolegové na nás čekali. Upřesnili, že případ oznámilo zdravotní středisko, kam někdo ze sousedů volal o pomoc,” vzpomíná kapitán Liška. „Podívaná uvnitř nebyla jako obvykle nic příjemného. V kuchyni na podlaze ležela bez známek života Pavlína Adamová s bodnou ránou v hrudníku, blízko srdce. Byl tam doktor, který mi vysvětloval, že už jí pomoci nemohl. Soudní lékař, kterého jsme na Tachovsko přivezli s sebou, pak potvrdil, že smrt má s určitostí na svědomí cizí osoba. Takže bylo jasné, že to je práce pro nás, a já pří

pad převzal.”

Tachovským policistům už se mezitím podařilo zjistit, že zavražděná bydlela v domku se čtyřicetiletým druhem Jaromírem Dob

řanským a se svými vlastními dětmi. Sousedi také potvrdili, že Dob

řanský byl v kritické době docela určitě doma, že se nikam nevzdálil.

Teď postával v hloučku vesničanů, kteří rozebírali tuhle rodinnou

tragédii.

Na Dobřanského pochopitelně padlo podezření jako na první

ho. Přestože pozdější vyšetřování dalo policistům za pravdu, nemohli v tom okamžiku ještě tušit, jak jim ten roztěkaně vyhlížející střízlík zamotá hlavu. Na Dobřanském bylo vidět, že mu není moc dobře. Ať už se tu odehrálo cokoli, smrt jeho družky ho pořádně sebrala. Snad se i snažil, ale kloudného slova z něj v prvních chvílích vyšetřovatelé nemohli dostat. Liška tedy zaměřil pátrání své,ho týmu spíš na vesni

čany, kteří okouněli za plotem.

První se jim přihlásila žena, která případ ráno oznámila. „Přiběhla ke mně Maruška Adamová, že prý mamince není nějak dobře,”

vypovídala. „Že prý leží v kuchyni na zemi a nejde ji vzbudit. To si dovedete představit, jak jsem se lekla! Vypnula jsem rychle sporák a letěla k Adamovým. Viděla jsem tu ránu v prsou a myslela jsem si, že omdlím. Pak jsem se ale vzpamatovala, přesvědčila jsem se, jestli ještě dýchá, a běžela jsem k telefonu volat pohotovost. Ta přijela bě

hem nějakých patnácti dvaceti minut.” Pohotovost prý přijela rychle, ale Pavlíně Adamové už lékaři vrátit život nedokázali.

Kapitán Liška probírá spis list po listu a vybavuje si každou chvilku, kterou s tímhle mordem strávil: „Nemohli jsme nijak dlouho čekat, protože při vyšetřování takových případů jde leckdy o minuty.

Jasně nejpodezřelejší byl Jaromír Dobřanský, ale kdyby se dokázal obhájit, stáli bychom pořád na začátku a skutečný vrah by zatím mohl bezpečně zmizet. Takže jakmile se dal Dobřanský jen trochu dohromady, vzali jsme si ho do parády. Dalo to ještě dost práce, ten chlap obtížně artikuloval, dělal, že si na nic nemůže vzpomenout.

Tak jsem ho odvezl z vesnice pryč, do kanceláře na tachovské kriminálce, kde byl klid a nikdo nás nerušil.”

Ve vesnici zůstal technik, který musel zajistit v domku a jeho okolí všechny důležité stopy. Několik kriminalistů s obvyklou ruti

nou vyzpovídalo co nejvíce lidí, aby našli případné svědky a zjistili co nejvíce informací o poměrech v rodině zavražděné. Mezi obyvateli obce objevili muže, který viděl, že Dobřanský s družkou až do rána popíjeli. „V tomhle domku se pilo hodně a často, takže mě to ani nepřekvapilo,” vypověděl svědek. To policistům při velmi opatrném a citlivě vedeném rozhovoru potvrdily také obě děti paní Adamové. V

domě technik našel skutečně neuvěřitelné množství lahví od piva a od žitné. Svědek tvrdil, že když šel ráno kolem domu, slyšel také ně

jakou hádku. Právě ta mohla vyvrcholit Dobřanského útokem na jeho družku. Všechno do sebe zapadalo, zbývalo jen, aby se vrah přiznal.

Dobřanský se v kanceláři kriminálky v Tachově uklidnil natolik, že už bylo možné se s ním normálně bavit. Potvrdil vše, co mezitím kriminalisté zjistili přímo ve vesnici. „Pili jsme s Pavlínou v poslední době opravdu dost. Končilo to obvykle hádkou a je pravda, že jsem jí občas dal taky pár facek. Ona mně ale taky,” začal váhavě. Na chvíli se odmlčel, ale po pauze, během které by byl snad i dopad pe

říčka slyšet, to z něj najednou vypadlo: „Já nic zapírat nebudu. Bodl jsem ji v té kuchyni. Nevím přesně v kterých místech.

Píchl jsem ji jednou, snad někam do prsou. Najednou bylo ticho, ona se svalila na zem jako podťatá a začala modrat kolem pusy.

Vrhl jsem se k ní a zkoušel jí masírovat srdce. Trvalo to nekonečně dlouho, ale pak jsem si najednou uvědomil, že Pavlína umírá. Do toho přiběhla malá Maruška, zarazila se ve dveřích, hned se otočila a utekla rovnou do sousedního domku, odkud asi zavolali doktora.”

Dobřanský se přiznal a Liškovi lidé si mohli spokojeně oddechnout. Případ se plzeňským policistům podařilo rozlousknout ještě téhož dne a to se nestává často. Šéf týmu měl ve skříni stoh spisů, které na vyřešení teprve čekaly, a představa, že by k nim přibyl další nebo že by práci na nich musel o několik týdnů odložit, ho děsila.

Jenže jak už jsme se zmínili, nehodlal se Jaromír Dobřanský se svo

bodou rozloučit zase úplně jednoduše.

Při opakovaném výslechu se sice ještě držel své původní výpovědi, vzpomněl si dokonce, že družku probodl loveckým nožem, kterým si při hádce loupal pomeranč. „Když do ní ten nůž zajel, necítil jsem vůbec nic, žádný strach ani odpor,” líčil cynicky, „roztřásl jsem se až potom venku.” Změna ovšem nastala při třetím výslechu asi dvacet dní po vraždě. Vrah najednou začal měnit vše, co dosud líčil: „Vypil jsem asi čtyři piva a nějaké dvě dečky žitné. Hádali jsme se a Pavlína najednou vstala, šla ke kuchyňské lince, otevřela jednu ze zá

suvek, a než jsem se nadál, stála proti mně s nožem. Přiložila si hrot čepele na hrudník, klekla na kolena a vyhrožovala, že beze mě nemů

že žít a že si raději vezme život. Chtěl jsem jí v tom zabránit a skočil jsem k ní s rukou nataženou po té kudle. Sotva jsem se dotkl rukojeti, ale v tom Pavlína podivně hekla, ulezla kus po čtyřech a potom padla. Nejdřív jsem si myslel, že si dělá legraci, že za chvíli vstane, ale pak jsem viděl, jak se jí z těla řine krev. Zavolal jsem Marušku, zkoušeli jsme Pavlu přivést k vědomí, ale nepodařilo se nám to,” tvrdil obviněný. A o další tři měsíce později přišel ještě s jinou verzí.

„Nepamatuji si vůbec nic z toho, co se v domku tu noc odehrálo,”

překvapil kapitána Lišku, když ho přivezli z vazební cely. Kriminalistům nezbývalo nic jiného než připravit rekonstrukci tragédie přímo v domku v oné vesničce na Tachovsku. Té se zúčastnili i soudní znalci z oboru soudního lékařství.

„Při rekonstrukci se Dobřanský vrátil k předposlední verzi, tedy té, podle níž si měla jeho družka vzít život sama,” vypráví kapitán Liška. „Jenže znalci mu hned na místě jeho pohádku do písmene vyvrátili. Kdyby se totiž Adamová plazila po čtyřech, jak on tvrdil, musely by být na podlaze krvavé šmouhy nebo kapky krve, a nic takové

ho tam tehdy nebylo. Také bodný kanál v hrudníku oběti neodpovídal podle odborníků tomu, jak událost popisoval Dobřanský. Pomohla nám i výpověď malé Marušky Adamové. Ta prozradila, že jí

„strejda” dokonce ukázal, kam maminku bodl. Vyhrnul prý jí svetr a košilku a tu ránu děvčeti předvedl. Hned po činu se k vraždě přiznal také sousedům. Pravdivá byla pochopitelně ta výpověď, kterou jsme zaznamenali hned napoprvé, vše ostatní byly jenom nesmysly, které si později vymýšlel ve vazbě.”

Vyšetřovací spis uzavírá ještě posudek, který k Dobřanského osobnosti sepsali psychologové a psychiatři. Nezjistili, že by v době činu trpěl nějakou duševní poruchou či chorobou. Schopnost ovládat se a rozpoznat nebezpečnost toho, co dělá, u něj ovšem byla snížena konzumací alkoholu. Jenže podle jejich závěrů měl vrah právě s pitím své nedobré zkušenosti z minula a mohl tedy vědět, co s ním jeho oblíbené pivo s žitnou dokáže udělat. Krátce nato státní zástupce ob

žaloval Dobřanského z vraždy.

Před senát Krajského soudu v Plzni předstoupil Jaromír Dob

řanský . července . Soud ho uznal vinným a vyměřil mu trest jedenácti let odnětí svobody. Odsouzený se hned na místě odvolal, ale Vrchní soud, který se pak případem zabýval, odvolání zamítl a trest potvrdil. V červnu v šestadevadesátém jsme dostali dopis z věznice v Plzni na Borech,” uzavírá kapitán Liška. „Informovali nás, že Dobřanský zemřel v cele v důsledku selhání srdeční činnosti. Trest si tedy neodpyká, ale spravedlnosti snad bylo učiněno za dost.”

Smrt z rukou opilce

Venku hustě sněžilo a rtuť na teploměru poklesla pod nulu.

Několik minut před polednem zazvonil v kanceláři vyšetřovatele Krajského úřadu vyšetřování v Plzni telefon. Na druhém konci se ozval jeho sokolovský kolega s ne právě veselou zvěstí. Hlásil, že v restauraci Ohře v Sokolově byl postřelen číšník, kterého museli lékaři s těžkým zraněním odvézt do nemocnice. Podle policistových slov se jednalo o vražedný útok, a tudíž se na místo musela vydat výjezdová skupina z Plzně. Sokolovští policisté byli také první, u nichž se o necelé dvě hodiny později podplukovník Milan Mašek zajímal o podrobnosti celé tragédie. Tentokrát neplatilo, že by policisté zůstali na místě s holýma rukama, vyšetřování se zpočátku vyvíjelo slibně.

Údajného pachatele činu, sedmatřicetiletého místního soukromého podnikatele Zdeňka Trčku, se totiž policistům podařilo na místě činu zajistit a nyní odpočíval v cele na policejním okrsku. Byl totiž jaksepatří opilý a jakýkoli pokus o rozhovor s ním byl bezúspěšný. Jak později ukázala zkouška, provedená metodou plynové chromatografie, měl v sobě podezřelý v době činu mezi , a , promile alkoholu, a ještě když do Sokolova dorazil Maškův tým, nebyl ten chlapík schopen souvisle mluvit. A ještě než se mohl kolotoč vyšet

řování rozběhnout na plné obrátky, přišla z nemocnice smutná zpráva, že dvaačtyřicetiletý číšník Karel Pauřík svému zranění podlehl, ačkoli se kolem něj točilo půl nemocnice a lékaři dělali nemožné.

Nyní už tedy šlo o klasický případ vraždy a vyšetřovatel musel shromáždit veškeré informace, jak k neštěstí došlo, co mu předcházelo, a všechny související skutečnosti.

Podplukovník Mašek si vše rychle srovnal v hlavě: hlavní svě

dek už nikdy nepromluví, pachatel stále ještě kvůli alkoholu mluvit nemůže, a proto začne s výslechem dalších důležitých svědků. Těch

bylo k dispozici dost a celkem ochotně s vyšetřovateli spolupracovali. Brzy se ukázalo, že Zdeněk Trčka celou předchozí noc bujaře popíjel. Lil do sebe všechno, co mu přišlo do rukou. Nejprve zahříval židli v restauraci U Smrku, odtud se pak s břichem plným piva odebral do svého bytu, kde pokračoval až do svítání v pití tvrdého alkoholu. Kdo by si ale pomyslel, že nad ránem měl už dost, hluboce by se mýlil. Hned dopoledne se vydal do vinárny Plzeňka, kde si přisedl ke třem štamgastům, se kterými se znal.

Mezi nimi byl podle toho, co se policistům podařilo zjistit, i Otakar Drobný. Alkoholem znavený Trčka ho podle svědků slovně provokoval a nadával mu. Slovní půtka záhy skončila rvačkou.

Drobný měl od samého začátku souboje převahu a zpitý Trčka nakonec musel odejít na záchod, aby si omyl krvácející obličej. Než se vrátil zpátky do vinárny, Drobný raději zaplatil a rychle odešel, aby se vyhnul dalším možným útokům nepříjemného společníka. Říkal prý, že má strach, aby mu opravdu neublížil.

Ti, kdo ten večer ve vinárně seděli, shodně vypověděli, že Trč

ka měl u sebe pistoli. Někteří ho znali dlouho a potvrdili, že ji nosil stále. U stolu se dopoledne dokonce vytahoval, že zbraň koupil od nějakého stánkaře za pár tisícovek. Před očima mnoha zkoprnělých lidí si s pistolí hrál a natáhl ji se slovy: „Jdu hledat Drobnýho!” Vinárnu pak vrávoravým krokem opustil. To ovšem nikdo netušil, jak se události budou vyvíjet o několik minut později, a že obětí Trčkova hněvu se stane docela nevinný člověk.

Zhrzený a o to vzteklejší podnikatel odešel z Plzeňky a za cíl pátrání po svém přemožiteli si vybral restauraci v nedalekém hotelu Ohře. Zřejmě předpokládal, že se Drobný uchýlil právě sem. Ale nenašel ho tu. Hned na chodbě mezi kuchyní a halou restaurace vrazil do kuchaře Pavla Mladého, který na toto střetnutí vzpomíná: „Ten blázen na mě vytáhl pistoli, přiložil mi ji ke spánku a křičel, že je mu

všechno jedno, že mi vystřelí mozek z hlavy, když mu neřeknu, kde se skrývá nějaký Drobný, který ho prý před chvílí v jiném lokálu urazil. Řekl jsem mu, že takového člověka ani neznám a že do restaurace mezi hosty jako kuchař ani nepřijdu. Postupně se mi toho šílence podařilo vytlačit až do lokálu a setřást ho ze sebe. Musím říct, že jsem se bál jako nikdy a pořádně jsem si oddychl, když jsem se ho zbavil.”

Z výpovědi kuchaře dále vyplynulo, že právě v tom okamžiku procházel kolem zmíněné dvojice nic netušící číšník Karel Pauřík.

Mžourající a potácející se Trčka, který předtím nepochodil u kuchaře, to nyní zkusil na něj. Číšník samozřejmě nic nevěděl a zcela klidně Trčkovi odpověděl, že nikoho s takovým jménem nezná. Chtěl pokračovat v chůzi, ale Trčka mu bez jakéhokoli varování přiložil pistoli na prsa a zmáčkl kohoutek. Po zásahu prý Pauřík s vytřeštěným zrakem přešel ještě celou místnost až k oknu a tam se podle svědků složil na zem jako podťatý. V restauraci nastala panika, ale naštěstí někdo přivolal záchrannou službu. Sanita přijela během několika minut a oběť útoku okamžitě odvezla, ale ani rychlý zákrok postřeleného číšníka nezachránil…

Střelnou zbraň měli policisté k dispozici, protože útočník ji hned po výstřelu odložil na jeden ze stolů v restauraci. Stál prý nad nehybným tělem a lidé, kteří to všechno viděli, říkali, že si v tu chvíli moc dobře uvědomoval, co provedl. Projektil, který na pitevně vyňali z Pauříkova těla, se pak stal jedním z hlavních důkazů. „Balistická expertiza nám plně potvrdila, že střela vyšla z Trčkovy pistole, kterou jsme zajistili,” vypráví vyšetřovatel Mašek. Ten musel počkat na vý

sledek soudní pitvy, k níž došlo ještě téhož dne, kdy Pauřík zemřel.

Ze zprávy soudních lékařů vyplynulo, že střela vstoupila do hrudníku v oblasti hrudní kosti, střelný kanál pokračoval do osrdečníkového vaku, kde způsobil poranění srdce včetně věnčité tepny. Poté střela vnikla do dutiny břišní, prošla žaludkem a dolním lalokem levé plíce.

Šlo jednoznačně o vraždu, a navíc i o trestný čin nedovoleného ozbrojování, protože Trčka vlastnil zbraň bez příslušného povolení.

„Potřebovali jsme konečně vyslechnout pachatele,” pokračuje podplukovník Mašek, „ale ten ani po několika dalších hodinách nebyl schopen popsat své jednání, které skončilo smrtí cizího člověka. Museli jsme tedy dál stavět na výpovědích” svědků. Těch nejdůležitějších bylo sedm. Krátce před činem se pohybovali ve společnosti Zdeňka Trčky. Potvrdili, že byl opilý jak zákon káže, a i jejich další výpovědi se shodovaly a zapadaly do sebe, takže vyšet

řování pokračovalo rychle.”

Nikdo si nedokázal přesně vybavit konkrétní příčinu hádky vraha s Drobným, a to ani další dva muži, kteří s oběma seděl u jednoho stolu. Kriminalisté pochopitelně vyslýchali i samotného Drobného, kterého se jim mezitím podařilo vypátrat. Ten však využil svého práva nevypovídat, mlčel a byl zjevně rád, že obětí vraždy se nestal on sám. Oč se vlastně pohádali, zůstalo už navždy tajemstvím.

Vyšetřovatelům zbýval ještě výslech muže, jehož ruka spustila mechanismus vražedné zbraně. Trčka tvrdil, že si vůbec nic nepamatuje, a nedokázal si ani vybavit, kde se vůbec nalézá. Podplukovník Mašek si s ním dal práci a pěkně popořádku ho uvedl do obrazu.

„Nevím, že bych v restauraci na někoho střelil,” dušoval se Trčka. „Vzpomínám si jen, že někdo křičel něco o střílení, ležel tam nějaký chlap a na prsou měl krev. Pistoli jsem opravdu měl, koupil jsem ji v jednadevadesátém u jednoho stánku. Toho, kdo mi ji prodal, vůbec neznám a od té doby jsem ho neviděl,” zněla jeho odpověď na otázku, kde a jak přišel k revolveru.

Ke slovu se zcela zákonitě museli dostat i soudní znalci z oboru psychologie a psychiatrie. Podle jejich závěru snížila míra opilosti Trčkovu schopnost rozeznávat a ovládat se o polovinu.

V konečné fázi vyšetřování se Trčka snažil vyšetřovatele přesvědčovat, že určitě nechtěl vystřelit, že nejspíš jen hrozil, že mohlo jít o samovolný neúmyslný výstřel. Tato jeho obhajoba ale úplně odporovala všemu, co se mezitím policistům podařilo o případu zjistit, a vrahovi tak nebyla nic platná.

„Výstřel byl cílený, Trčka přiložil poškozenému pistoli až na hrudník. Na tom se shodli všichni svědkové,” shrnuje své poznatky podplukovník Mašek, který tehdy v Sokolově strávil několik dní. A protože znalci nezjistili u pachatele žádnou duševní chorobu ani poruchu, byl podle nich za všechny činy odpovědný. I soud se později dobral k tomu, že v žádném případě nešlo o samovolný, ale cílený výstřel, motivovaný vybitím afektu zlosti. Obžalovaný jednal v pří

mém úmyslu.

Jako v každém takovém případu zajímala vyšetřovatele i minulost obviněného. Kupodivu ho jeho dřívější zaměstnavatel, hodnotili jako bezproblémového člověka. V době činu byl sám majitelem jedné restaurace na Sokolovsku a nad tím, co udělal, projevil upřímnou lítost. Soud posléze přihlédl i k lomu, že Trčka z vinárny po výstřelu neutekl a podle svědků se dokonce snažil přivolat lékař

skou pomoc. Soud hodnotil možnost jeho nápravy jako příznivou a podle toho také při vynesení rozsudku v dubnu měřil. Zdeněk Trčka byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset let. Proti rozsudku se odvolal, ale Vrchní soud v Praze jeho odvolání zamítl.

Školák málem vraždil

„Proboha vás prosím, přepadli mě!” ozvalo se z telefonu, který necelou hodinu před polednem . března zvedl operační dů

stojník karlovarské policie. Ženský hlas na druhém konci linky byl roztřesený a chraplavý. „Já nemůžu chodit, ležím v pokoji. Tady Marie Boudová, bydlím v Luční ulici… už nemůžu… já mu otevřela, když zvonil… byl to takovej mladej kluk a povídá, že mu náš mladej slíbil nějakou kazetu,” vyrážela ze sebe namáhavě přepadená žena a každé její slovo zaznamenávala magnetofonová páska. „Kopal do mě, postříkal mě nějakým sprejem… a něčím do mě bodal… já už opravdu nemůžu… přijeďte!”

Policista položil sluchátko a okamžitě začal na udanou adresu svolávat policejní hlídky, výjezdovku místní kriminálky, lékařskou pohotovost a také kolegy z Krajské policejní správy v Plzni.

V čele “plzeňského týmu přijel do bytu důchodkyně major Jiří Hanták, který vyšetřování případu převzal. Telefonát skutečně nebyl jen hloupý žert hlídka, která do bytu dorazila první, našla v kaluži krve na zemi v jedné z místností ženu s množstvím viditelných bodných ran. První, kdo se tudíž dostal ke slovu, byl lékař. Ten stařenku jen nejnutněji ošetřil a okamžitě ji nechal naložit do sanitky.

„Má celkem šest bodných ran v zádech, břiše a hrudníku,” sdělil doktor policistům. „Určitě jsou zasažené plíce, ledviny i játra a muselo dojít k rozsáhlému vnitřnímu krvácení.” Vše ostatní muselo počkat až na dobu, kdy bude žena v nemocnici, bude mít za sebou důkladné ošetření a pravděpodobně také operaci. Doktor pospíchal do sanitky, šlo o minuty. Bylo štěstí, že pachatel za sebou nezavřel dveře bytu napadené, protože jinak by se policejní zákrok zdržel a nedalo se vyloučit, že by důchodkyně mohla svým zraněním podlehnout. Nyní byla alespoň nějaká naděje, že se oběť z brutálního útoku zotaví.

V bytě důchodkyně konečně dostali prostor technik a další lidé z party majora Hantáka. Technik našel celkem čtyřiadvacet daktyloskopických, biologických a věcných stop. Největším pokladem pro policejní pátrače byl otisk prstu, sejmutý z nádoby slzného plynu, kterou pachatel naprosto nepochopitelně odhodil. Dalo se očekávat, že jiné otisky prstů než jeho asi neponese.

V okolí bytu a domu však kriminalisté příliš neuspěli.„Tak vás moc nepotěším, šéfe,” hlásil se Hantákovi kolega.

„Nikdo nic neviděl ani neslyšel, většina lidí byla tou dobou v práci nebo po nákupech.”

„Takže to budeme muset vzít pěkně zeširoka,” uvažoval major Hanták nahlas. „Vydáte se za příbuznými a známými paní Boudové, na ředitelství se nám podívají do evidencí a obejdeme galerku.”

Za pár hodin už ale bylo jisté, že karlovarští lumpové, mají alibi jako řemen a z příbuzných přepadené také nevypadlo nic, co by mohlo při vyšetřování pomoci.

Rozhovor s paní Boudovou, byť jen krátký, nepřipadal v úvahu.

Ošetřující lékař takovou možnost rezolutně odmítl. Dal ale policistům naději, že snad návštěvu brzy povolí, protože stav paní Boudové se už stabilizoval a zdálo se, že se dokonce zlepšuje.

Jediné, čeho se mohli kriminalisté od začátku držet, byla nahrávka zoufalého telefonátu přepadené ženy. Vyplývalo z něj jednoznačně, že pachatel byl mladý.” Svou pozornost tedy policie soustředila na muže, jejichž věk nepřesahoval třiadvacet let. Spodní hranici tým určit nedokázal, ale i mezi školáky bylo dost těch, kteří měli zá

znam v evidenci.

Tři dny po činu, vyšetřovatelem kvalifikovaném jako pokus o vraždu, sháněli majora Hantáka z nemocnice. „Tak paní Boudová je z nejhoršího venku,” ozval se .ve sluchátku lékař, s nímž kriminalista

po celou dobu udržoval kontakt. „Během jednoho nebo dvou dnů už bude možné ji vyslechnout,” sliboval.

V té době už měli kriminalisté horkou stopu. Vyšetřování je dovedlo ke čtrnáctiletému studentovi prvního ročníku gymnázia v Ostrově nedaleko Karlových Varů. Jmenoval se Zdeněk Vorlíček a právě do gymnázia chodil s vnukem paní Boudové. Dobře se spolu znali a navštěvovali se. Ale proč mezi tolika kamarády zaujal Hantá

kovy muže právě Vorlíček? Když s ním totiž mluvili v jednom z kabinetů, všimli si, že má poranění na několika prstech. Byly to jen povrchové rány, ale dost viditelné.

„Od čeho máš, prosím tě, ty škrábance?” zeptal se jakoby mimoděk jeden z policistů.

„Řízl jsem se asi před dvěma dny,” odpověděl chlapec. „Připravoval jsem pro sebe a mladšího bráchu snídani, protože jsem byl nemocný a nešel jsem do školy.” Řekl dále, že se z domova ani nehnul, jen kolem jedné šel k doktorovi, aby mu pořezanou ruku ošetřil.

Kriminalisté si jeho výpověď obratem ověřifi a ukázalo se, že .

března u lékaře skutečně byl, ale asi o hodinu později.

Konečně nadešla chvíle, kdy se major Hanták mohl vydat do nemocnice za uzdravující se důchodkyní. Žena ještě ležela v posteli a nebyla docela ve své kůži, ale v porovnání s tím, jaká zranění utrpěla, pokládal Hanták její stav téměř za zázrak. Pustil magnetofon a nechal Marii Boudovou znovu převyprávět vše, co se stalo.

„Ten lotr se pořád ptal po nějaké černé kazetě, že prý mu ji náš Milan slíbil půjčit. Jenže mladý byl ve škole, a tak jsem se ji snažila najít sama. Chvíli jsem hledala ve vedlejší místnosti, ale nenašla jsem to, a když jsem se vrátila do pokoje, tak mě ten smrkáč nápad.

Byl hodně mladej…”

Major Hanták si v tu chvíli byl jistý, že už pachatele zná. Na

nikoho jiného by popis neseděl tak přesně jako právě na Vorlíčka.

Zbývalo podpořit budoucí setkání oběti s pachatelem několika další

mi důkazy.

Potvrdilo se, že krev zajištěná před vchodem do domu a na chodníku nepatří docela jistě napadené. Ta sice byt neopustila, ale vynášeli ji tudy do sanitky. Jak se ukázalo při ohledání místa činu, v bytě kdosi podivně manipuloval s videorekordérem a zanechal na něm spoustu otisků. Navíc tu byl ještě obal od slzného plynu, na němž byly otisky pouze jediného člověka. Bylo třeba hodně rychle je porovnat s otisky prstů mladého Vorlíčka.

Po dohodě s jeho rodiči a ředitelem školy převezli kriminalisté studenta k výslechu na karlovarskou kriminálku. Netrvalo dlouho a první výsledky měl Hanták na stole. Specialista na daktyloskopii potvrdil, že otisky se shodují. Poranění na chlapcově ruce také neodpovídalo tomu, jak je podezřelý popsal. Při výslechu mu major Hanták dal pravítko a maketu závinu, který měl krájet, a požádal ho, aby předvedl, jak se to vše seběhlo. Kluk pochopitelně nedokázal vysvětlit, jak mohl nůž sjet právě tam, kde zela rána. Až po delší době Zdeněk Vorlíček konečně rezignoval a přiznal, jak k vražednému útoku došlo.

„Já jsem se dopoledne sebral a šel jsem za svým kamarádem,”

vyprávěl Zdeněk Vorlíček. „Věděl jsem, že taky není ve škole. Už dřív jsme se domluvili, že si u něj vezmeme nůž, sluneční brýle a rukavice a vydáme se k paní Boudové. On hlídal před domem, aby mě nikdo nepřekvapil, a já šel dovnitř. Zazvonil jsem, a když ta paní otevřela, začal jsem jí vysvětlovat, že mi jejich Milan slíbil nějakou kazetu. Pozvala mě dovnitř a šla tu kazetu hledat. Já jsem měl na zá

dech malý batoh a v něm připravený slzný plyn. Kamarád se zvenku neozýval, a tak jsem se mohl pustit do práce, na které jsme se domluvili. Rozhlédl”jsem se po pokoji a zalíbilo se mi video, které tam stá

lo. Zkoušel jsem ho odpojit, ale nějak mi to nešlo. Vtom jsem zaslechl Milanovu babičku, jak se vrací od vedle. Hrozně jsem se lekl a nastříkal jí do obličeje ten plyn. Ona začala hrozně křičet. Udeřil jsem ji pěstí do obličeje, ale ona ječela dál,” vyprávěl chlapec.

„Teď už mi nezbývalo než se jí nějak zbavit. Sáhl jsem po noži a několikrát ji bodl. Přestala křičet, padla na podlahu. Já vyběhl z domu ven, držel jsem si přitom ruku, která mi sjela po ostří nože. Kamarád hned pochopil, že je zle, a hnali jsme pryč. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem tam nechal ten sprej, ale už jsem si netroufl se pro něj vrátit.”

Zdeněk Vorlíček pak přiznal i to, že nůž zahodil do sklepního okénka jednoho z domů, kolem kterého utíkali. Rukavice prý skončily v nějaké popelnici, přestože je zapomněl použít. „Doma jsem samozřejmě nic nevykládal a s mladším bráchou jsem se domluvil, aby tvrdil, že jsem byl celou dobu doma.”

Teď už měli kriminalisté úplně jašno. Drsný násilník se jim sesypal a doznal vše. Zbývalo už jen potvrdit znaleckými posudky vše, co chlapec říkal.

Lékař ve své zprávě zdůraznil, že od smrti ženu zachránil jen včasný operační z krok. „Dvě ze šesti bodných ran pronikly do pravé pohrudniční dutiny a do dutiny břišní. Došlo k poranění laloku pravé plíce, k probodnutí pravého jaterního laloku a poranění pravé ledviny. Zranění je třeba považovat za těžké a vážné,” napsal znalec.

Jeho kolega psycholog dospěl k zajímavému závěru, že totiž intelekt mladíka odpovídá pásmu vyššího nadprůměru, jeho osobnost lze charakterizovat jako vyrovnanou, málo citovou, odolnou vůči starostem a pocitům viny. Nezletilý byl podle posudku schopen uvě

domovat si dosah a následky svého jednání. Psychiatr pak ohodnotil Zdeňkovo jednání jako zkratkovité, vyvolané strachem z dopadení při krádeži.

Majoru Hantákovi a jeho lidem se podařilo přesně zrekonstruovat cestu, kudy chlapec po činu prchal. Našli dokonce i odhozený nůž a sluneční brýle, které policistům ochotně vydal majitel domu, do jehož sklepa je Vorlíček odhodil. Uviděl je ležet na uhlí a velmi prý se podivoval tomu, jak jsou zašpiněné od krve. Všechno sedělo, důkazů měl major Hanták víc než dost, ale trestní stíhání musel stejně zastavit kvůli nízkému věku pachatele.

Mrtvola bez hlavy

Případ, ke kterému se v roce dostali západočeští kriminalisté, je pro silné žaludky. Vypovídá ledacos o vztazích mezi lidmi, kteří se dostali za okraj společnosti, a současně i o chmurných stránkách policejní práce.

Šlo o mord, a ne ledajaký. Jeho obětí byl chlap jako hora, rváč a kriminálník. Pětačtyřicetiletý Pavel Bromský z Karlových Varů pat

řil mezi lidi, kteří touží vynutit si respekt svého okolí. Bitky vyvolával hádkami, k nimž mu stačila sebemenší malichernost, a díky své tělesné konstituci z nich vycházel vždy vítězně. Až jednoho dne v záňtřiadvadesátého roku zmizel, jako by se po něm země slehla. Nebylo divu, že se po něm nikdo nesháněl.

. září kolem šesté ráno mířilo několik dělníků za prací

do lesní školky u Mnichova na Chebsku. Žena, která seděla vedle řidiče podnikové avie, si v jednom místě u betonového můstku všimla kaluže krve. Když na to upozornila řidiče, odpověděl jí, že on nic neviděl. Tři hodiny poté jel za dělníky do lesa vedoucí party Emil Tlapák. To už bylo víc světla a šéf byl také pozornější. Velkou skvrnu nejenže nepřehlédl, ale dokonce zastavil a šel se podívat blíž.

V příkopu u betonového můstku nemohl nevidět nehybné lidské tělo, jehož horní polovina byla zabalená do deky.

Emil Tlapák na nic nečekal a vyrazil zpátky k budově lesního závodu, aby o strašném nálezu informoval policii. Nevěděl, kdo tam vlastně leží, protože se bál přijít blíž. Nemohi tušit, jestli jde o muže či ženu. Ale správně vytušil, že v lese našel mrtvolu.

Na místo dorazili nejprve uniformovaní policisté. Ohledali místo nálezu a nepochybovali, že tu bude mít kriminálka plné ruce práce. Major Jan Říha, který do Mnichova z Plzně dorazil o něco později s celou výjezdovou skupinou, zůstal stát jako solný sloup, když před ním odkryli mrtvolu v dece. S něčím takovým se ještě nesetkal. Bylo zřejmé, že jde o mrtvolu muže, ale tělu chyběla hlava.

Nebyla to pěkná podívaná, a to Říhu a jeho lidi čekalo ještě několik hodin práce s tak drasticky zohavenou obětí. O identifikaci nemohla být řeč. Vždyť zřejmě právě kvůli tomu vrah oddělil hlavu od těla. A v šatech zavražděného nebyly žádné doklady. Jediné, čeho se mohli vyšetřovatelé chytit, bylo tetování na celém těle oběti. Bylo to také dobré vodítko, aby si mrtvého zařadili mezi lidi, kteří si na čistý trestní rejstřík nijak zvlášť nepotrpí.

Fotograf pořídil snímky tetování a obrázky obratem putovaly k policistům na Chebsku a v dalších okresech. Hlavu se najít nepodařilo, byť les křížem krážem prohledaly desítky policistů. Z toho se dalo usuzovat, že místo nálezu mrtvoly nemusí být místem činu.

Zodpovědět tu nejzákladnější otázku, kdo je vlastně oběť, se podařilo za necelých čtyřiadvacet hodin. Tetování podle fotografií určili policisté v Karlových Varech, kteří se s jeho nositelem setkali nesčíslněkrát.

V mrtvole poznali výtržníka a rváče Pavla Bromského. Zároveň majoru Říhovi potvrdili, že se už dva dny neobjevil ve svých oblí

bených putykách. „Řádil vždycky jako tajfun,” nechali se slyšet, „a teď se mu asi někdo dostal na hřebínek. Nejspíš někdo z těch otrapů, které po hospodách i v jejich bytech terorizoval. To byly většinou také postavičky z galerky.”

Pozornost týmu, který vraždu vyšetřoval, se nyní obrátila na Karlovarsko. Bylo velmi pravděpodobné, že právě tam začal Bromského konec. „Musíme ve městě prolézt všechny hospody a hospůdky, které Bromský navštěvoval,” rozhodl major Říha. „Museli ho tu znát kriminálníci i štamgasti, určitě si na něco vzpomenou.”

Tak začalo rozsáhlé pátrání, do kterého se kromě Říhových mužů zapojila i spousta místních policistů.

„Bromský měl hodně nepřátel: Kdekoho napadal a zbil, bylo dost těžké se mu ubránit,” slyšeli pátrači ze všech stran. „Když se opil, spory vyhledával a provokoval,” nechalo se slyšet několik hostinských. Ti Bromského ve svých lokálech viděli sice neradi, ale jeho návštěvám neměli šanci zamezit. Když začal řádit, obvykle ani nepípli. O povaze oběti věděli lidé majora Říhy už dost a dost, ale to hlavní, čeho se potřebovali dopátrat, byli svědci hromotlukova posledního dýchánku. Chtělo to hodně trpělivosti a pečlivého obcházení bezpočtu restaurací, kterými lázeňské město oplývá. Ale ta pravá informace nakonec přišla…

„Ten večer, kdy tu byl naposledy, seděl u našeho stolu,” vypověděl jeden ze stálých hostů restaurace, z níž Bromský prokazatelně vycházel živý. „Byl dost opilý, ale tentokrát se dlouho držel při zdi.

Až krátce před zavřením se chytil s nějakými bratry Šuranovými.

Chvíli do nich rýpal, oni mu něco odsekli, ale když viděli jeho reakci, sbalili se a rychle se vypařili.”

Nebylo pracné zjistit, že Šuranové nejsou žádní beránci, ale i tak bylo zřejmé, že na vyhlášeného násilníka prostě neměli. Jenže čert ví, třeba se právě jim podařilo toho chlapa překvapit. To byla úvaha, které se major Říha okamžitě chytil. Karlovarští kriminalisté se na návštěvu v bytě podezřelých bratří dobře připravili. V takovém případě nelze nic zkazit, protože chyba by mohla dát vrahovi obrovskou šanci.

Když policisté zazvonili u dveří bytu, kde bratři žili, měli štěstí.

Šuranové byli doma, a ne sami. Za nimi postávali další dva muži a všichni se tvářili náramně překvapeně. Popravdě řečeno nebylo divu.

Tolik hostů v civilu i v uniformách asi dříve nikdo z nich nepřijímal.

Ti druzí dva v bytě přechodně také bydleli. Jindřich Mourek byl, jak se brzy ukázalo, docela známá postavička lázeňského podsvětí, a Karla Amlera sebrali bůhvíkde. Už v předsíni kriminalisté zahlédli několik výrazných tmavých skvrn na podlaze. Další takové, které velmi připomínaly krevní stopy, našli dále v bytě. Podezření jen zesílilo, a proto celá čtveřice putovala na policejní ředitelství.

Na to, že ti muži měli na svědomí vraždu a mohli si v prvních dnech, než je policie vypátrala, pečHvě rozvážit, jak budou reagovat, pokud na ně policie naráží, měly výslechy až překvapivý spád.

„Bromský se ten večer chytil v restauraci s Emilem Šuranem,” začal bez průtahu líčit běh tragických událostí Jindřich Mourek. „Padla tam snad i nějaká rána, to už nevím, a tak jsme se všichni čtyři sebrali a raději odešli domů. Nechtěli jsme se s ním rvát, přestože jsme byli čtyři na jednoho. Ale sotva jsme došli do bytu, objevil se tam i Bromský. Jenže nepřišel dveřmi, do bytu se dostal přes balkon. To, co ná

sledovalo, bylo boží dopuštění.”

Útočník vtrhl do bytu, začal rozbíjet nábytek a honil překvapené muže, kteří se rozprchli do všech koutů, po bytě. První se z leknutí vzpamatoval Emil Šuran. „Zmizel v chodbě a za okamžik byl zpátky se sekerou v ruce,” líčil Mourek. „Rozmáchl se a několikrát Bromského seknul, většinou od pasu výš. Krev začala stříkat na všechny strany, bylo to děsné. Po několika úderech bylo jasné, že už se ten chlap nemůže bránit. Ležel na zemi, chrčel a dokonce prosil Emila, ať ho dodělá. Ten nad ním váhavě stál, ale druhý z bratrů Jaroslav mu to rozmlouval. Trval na tom, abychom ho převezli do nemocnice nebo, alespoň zavolali policii.”

Emil prý ale takové řešení rozhodně odmítl. Zatím Bromský upadl do bezvědomí. Přemístili ho do zavazadlového prostoru staré volhy, zaparkované před domem. „Pak jsme odjeli někam na Chebsko. Jeli jsme dlouho, až Emil odbočil do lesa. Na lesní cestě po několika stovkách metrů zastavil u takového betonového můstku.

Bromského jsme vytáhli z auta, a když Emil vyndával z kufru sekeru, ten chlap se ještě probral. Jardovi Šuranovi se z toho najednou udě

lalo zle a musel odejít do lesa. Bromský začal mumlat, že chce cigaretu. Dostal ji, ale jenom si šluknul, Emil se rozmáchnul sekerou a usekl mu hlavu…”

Tělo vrazi zčásti zabalili do deky a hodili do příkopu za můstkem. Hlavu mrtvoly a zkrvavenou sekeru prý zabalili do hadrů a hodili do. přehrady v Březové. Nad ránem se vrátili domů, do bytu bratrů Šuranových, kde zatím spokojeně vyspával Karel Amler.

Několik hodin uklízeli byt, hlavně vytírali spousty krve, kterou bylo zaneřáděné prakticky všechno, a nakonec ještě odjeli zahodit zakrvavené šaty do Ohře z mostu v Tašovicích. Tam později uspěli policejní potápěči, když po několika hodinách pátrání balík šatů skutečně u dna našli. Ale useknutou hlavu Bromského v přehradě Březová neobjevili.

Jaroslav Šuran byl jediný, kdo účast na nočním masakru od A až do Z popřel. Alespoň jízdy na Chebsko, kde karlovarský rabiát skonal, se prokazatelně nezúčastnil Karel Amler, který zřejmě nebyl ani u rvačky v bytě. Obýval totiž přízemí a dramatické události se odvíjely o patro výš. Hlavní vina tudíž byla na Emilu Šuranovi a Jindřichu Mourkovi. Pro kriminalisty znamenalo došetření případu ještě týdny a týdny práce, ale objemný spis se jim nakonec podařilo završit návrhem na obžalobu a předat státnímu zástupci.

Krajský soud v Plzni byl při posuzování tak ohavného činu, jakým byla vražda Bromského, skutečně přísný.

Odsoudil Emila Šurana ke čtrnácti a Jindřicha Mourka ke třinácti letům nepodmíněného trestu. Karla Arniera senát potrestal roční vazbou s odkladem na zkušební dobu čtyř let za to, že případ neozná

mil, a Jaroslava Šurana soud nakonec obžaloby zprostil.

Bankovní loupež

Pár minut před třetí hodinou odpoledne v říjnu třiadevadesátého roku trojice mladíků přepadla nýřanskou pobočku Kreditní banky. Jediná úřednice, která peněžní ústav v malém městě v okrese Plzeňsever zastupovala, se nezmohla na slovo odporu. Pohled do hlavně revolveru dovede člověku zastavit krev v žilách. Od těch dramatických okamžiků utekly dlouhé měsíce, než se kriminalistům s pomocí kolegů za hranicemi podařilo případ rozmotat a alespoň ně

které z pachatelů postavit před soud.

„Něco jsem zapisovala na počítači, když ti tři vešli do místnosti,” líčila policistům přepadení vyděšená žena. „V bance v tu chvíli zrovna nikdo nebyl. Jeden z těch chlapů došel až k přepážce, a když jsem zvedla oči od obrazovky a chtěla se ho zeptat, jaké že má přání, zjistila jsem, že na mě míří pistolí jako hrom. To si vůbec nedovedete představit, jak jsem se lekla…”

Třiačtyřicetiletá Zuzana Mládkova si prý ještě stačila všimnout, že jeden z útočníků stál u dveří a zřejmě hlídal, aby je nikdo nepřekvapil. Další ji ohrožoval zbraní a třetí přeskočil přepážku. „Zkroutil mi ruce za záda a povídá, ať nedělám problémy, že se mi nic nestane.

Pak vlezl za přepážku i ten s tou pistolí a začal hlavní vyhrnovat bankovky z přihrádek. Přivolal toho kumpána, co hlídal u dveří, a vyzval mě, abych mu ukázala ještě valuty. Sebrali je taky a utíkali ven. Bě

žela jsem za nimi a křičela, že mě přepadli. To už seděli v autě, v ně

jakém favoritu, a zmizeli. Moje volání slyšela děvčata z vedlejšího obchodu a zavolala policii,” doplnila Zuzana Mládkova.

Už pár minut po přepadení uzavřeli policisté z nýřanského oddělení všechny výpadovky z města a požádali o pomoc kolegy z Plzně. Ale i když se pátrací akce rozběhla tak rychle, nepřinesla okamžitě výsledek. Na místo činu zatím dorazila výjezdová skupina plzeň

ských kriminalistů. Kapitán Petr Krejčík už s sebou rovnou přivezl posily, aby veškeré ohledávání a pátrání v okolí mělo rychlý spád.

Zatímco se technik pokoušel sejmout alespoň nějaké otisky, které by mohly v budoucnu posloužit jako důkaz, věnoval se Krejčík opě

tovnému výslechu přepadené bankovní úřednice. Ta mezitím stačila zjistit, že škoda, kterou lupiči bance způsobili, přesahuje tisíc korun.

Poznatky, které se kriminalistům podařilo shromáždit přímo v Nýřanech, byly nakonec žalostné. Za zmínku stály snad jen tři poměrně velmi přesné popisy útočníků, které poskytla přepadená a ještě jedna svědkyně. Ta trojici viděla prchat z budovy a zahlédla také, jak muži nasedají do automobilu. Díky tomu se zanedlouho rozběhl do celé republiky pátrací oběžník i s přibližnými podobiznami pachatelů přepadení. Kriminalisté začali prověřovat desítky recidivistů, kterým nebyl podobný způsob výdělku cizí. Dalo se celkem s jistotou vylou

čit, že by lupiči pocházeli přímo z Nýřan. V tak malém městě se lidé většinou znají, a navíc Zuzana Mládkova si byla jistá, že muž, který měl revolver, mluvil docela jistě s moravským přízvukem. Stále jasněji se tedy rýsovalo, že případ zřejmě přesáhne možnosti nejen nýřanských, ale i plzeňských policistů. O spolupráci nakonec kapitán Krejčík požádal i policii v sousedních státech.

Tipy z celé republiky se pomalu scházely v kancelářích západo

české kriminálky. Krejčíkovi se podařilo shromáždit celé fotoalbum zločinců a chystal se, že svoji sbírku ukáže svědkům. Jeho mravenčí píle nebyla marná. Přepadená Zuzana Mládkova i svědkyně útěku tria lupičů na fotografiích naprosto jednoznačně identifikovaly jednadvacetiletého Martina Kličku, o tři roky staršího Petra Hampla a devětadvacetiletého Zdeňka Hladíka, na které upozornili kriminalisté z Uherského Hradiště. Ti tři byli zvláštní lidé.

„Všichni tři mají těsné kontakty v zahraničí, jeden z nich

dokonce vlastní byt v bavorském Mnichově. Už delší dobu je ve vesnici, kde měli trvalé bydliště, nikdo neviděl,” napsali kolegové z Moravy do záznamu pro kapitána Krejčíka. „Příbuzní tvrdí, že o podezřelých nic nevědí, a není vyloučené, že se ti tři dopouštějí trestné činnosti na území republiky, ale také za jejími hranicemi.”

Když dvě nýřanské ženy bez zaváhání ukázaly prstem právě na snímky těch tří, střídaly se v Krejčíkovi pocity radosti i zklamání.

Znal pachatele, ale současně tušil, že jejich dopadení nebude žádnou snadnou procházkou, nýbrž zdlouhavým čekáním na příznivý okamžik, kdy policii pomůže náhoda.

Všichni tři podezřelí byli s velkou pravděpodobností mimo území republiky a plzeňským kriminalistům nezbývalo než se znovu obrátit na kolegy v Německu, Polsku, Rakousku a na Slovensku. Nejstarší z party, Zdeněk Hladík, mohl v klidu odpočívat ve svém mnichovském apartmá a zbývající dva třeba ve Vídni, kde se Martin Klička narodil. Snímky a žádost o spolupráci se proto nakonec dostaly i do těchto zemí.

Brzy nato překvapila kapitána Krejčíka zpráva z Bratislavy.

Všichni tři muži byli podle fotografií identifikováni jako pachatelé loupežného přepadení v prodejně zbraní a střeliva v Dubnici nad Vá

hom. K přepadení došlo v jedenáct hodin dopoledne . října, tedy devatenáct dní po přepadení pobočky Kreditní banky v Nýřanech.

Slovenským policistům se navíc podařilo zjistit, že zpět do České republiky přejel jeden z pachatelů v osobním automobilu Ford Sierra se státní poznávací značkou okresu Uherské Hradiště. Lupiči donutili zaměstnance prodejny zbraní ulehnout na podlahu a spoutali jim ruce kovovými pouty. Odnesli čtyři pistole různých ráží, šest revolverů, čtyři dlouhé kulové zbraně, téměř osm set kusů nejrůznějšího střeliva, pět nožů a další věci v celkové hodnotě korun.

Krejčíkův plzeňský tým měl alespoň stopu a také věděl, že má

co do činění se zločinci po zuby ozbrojenými. Bylo jisté, že vozidlem přejel hranice pouze jeho majitel Zdeněk Hladík. Zbývající dva přešli podle všeho hranici mimo vyznačený přechod, protože zcela jistě nesli ukradené zbraně. Na hranici začali pátrat Krejčíkovi moravští kolegové a měli štěstí. Po několika dnech totiž přišel kdosi oznámit, že v lese u obce Lopeník našel schováno několik zbraní. Kriminalisté z Uherského Hradiště je zajistili a ověřili, že se skutečně jedná o lup z Dubnice.

Tím však policejní úspěchy skončily. Dopadnout nyní už zná

mé pachatele se stále nedařilo. Přehoupl se Nový rok a další posun ve vyšetřování přinesl až . březen roku . Tehdy se kriminalistům z Uherského Hradiště podařilo zadržet v bydlišti nejmladšího z trojlístku, jednadvacetiletého Martina Kličku. Kapitán Krejčík odložil vše, co měl právě na stole, a začal co nejrychleji zařizovat převoz podezřelého do Plzně. Mladý lupič se v jeho kanceláři ocitl během dvanácti hodin. Výslech začal a Krejčík zrovna zářil štěstím, protože Klička se doznání vůbec nebránil. Vypovídal jako po másle.

„Banku v nějakém městě kousek od Plzně jsme s Hamplem a Hladíkem skutečně vyloupili,” přiznával. „Ten plán ale připravil Hladík a já se o všem dozvěděl až v autě, když jsme se vydali do Čech.

Nemohl jsem se té akci vyhnout.

Hladík vykládal, že potřebuje padesát tisíc marek, aby mohl vycestovat do Ameriky. Byl to jeho sen. Taky když nám to přepadení vyšlo, nechal si většinu peněz, já dostal jen deset tisíc korun. Nejsem nějaký grázl, pane kapitáne, já ještě nikdy trestaný nebyl,” zkoušel se hájit Klička.

Jenže vzápětí obraz své dobroty sám rozbil, když pokračoval: „Byl jsem s nimi i při té loupeži v Dubnici nad Váhem. Všechno to proběhlo hladce a bez problémů, nikomu jsme nic neudělali. Hladík pak přejel domů autem, my s Hamplem jsme zbraně přenesli přes

hranici na zádech. Zdeněk na nás čekal na druhé straně a věci schoval v lese. Krátce nato jsme opustili republiku. Tušili jsme, že už po nás může jít policie, a tak jsme z republiky rychle zmizeli. Skončili jsme v Hladíkově mnichovském bytě. Tam jsme vydrželi několik týdnů a já pak odjel k babičce do Chorvatska,” skončil svou výpověď Martin Klička. Pak ještě přiznal, že dostal jednu z ukradených pistolí, ale brzo ji prodal někomu, koho neznal. Po výslechu byl pochopitelně vzat do vyšetřovací vazby.

Na dalšího z party si kriminalisté museli počkat až do . srpna. Petr Hampl tvrdil, že o ničem neví a že nic neprovedl. „Od září až do května jsem pracoval na plantážích v Itálii a v Řecku,” vykládal.

„Vydělal jsem si dost peněz, abych nemusel krást, ještě teď mám přes šedesát tisíc.” Tenhle chlapík byl z trochu jiného těsta než Klička, ale Krejčík věděl, že dříve nebo později promluví. Do začátku aspoň připustil, že se s Kličkou a Hladíkem dobře zná, i když trval na tom, že s nimi za hranicemi nikdy nebyl. „Teď jsem pár dní bydlel u známé v Otrokovicích, a kdyby mě nezatkli, vracel bych se už zpátky za prací na jih,” uvedl. Místo do prosluněné Itálie putoval ale do vazby a asi o měsíc později se stejně jako Klička k účasti na loupežích doznal.

„Z přepadení té banky v Nýřanech jsem si odnesl asi pětadvacet tisíc korun,” vypověděl nakonec Petr Hampl.Na svobodě zůstával pouze Zdeněk Hladík. Byl nejstarší, a asi proto také nejzkušenější. V

cizině se velmi dobře ukryl a policii se ho nepodařilo najít. Vyšet

řování a později i soud proto probíhaly v jeho nepřítomnosti.

Krajský soud v Plzni odsoudil Martina Kličku na pět a půl roku, Petra Hampla zbavil svobody na šest let a uprchlého Zdeňka Hladíka odsoudil za mříže na sedm a půl roku. Oba přítomní lupiči se proti rozsudku na místě odvolali, za Hladíka to udělal obhájce ex offo. Vrchní soud v Praze ovšem původní rozsudky potvrdil.

Vražedný afekt

Případ z března roku patří mezi zvláštnosti, s nimiž se kriminalisté ve své praxi nesetkávají denně. Většinu trestných činů mají na svědomí lidé, kteří se již do střetu se zákonem dostali, nebo pocházejí z prostředí, kde se trestné činy vyskytují často. Po pachatelích je třeba týdny, měsíce, ba i roky pátrat, aby se vyšetřovatelé dozvídali prakticky stále totéž: obligátním motivem bývá majetkový prospěch, střídá se jen jeho míra a míra násilí provázející jeho dosa

žení. Vražda, kterou tehdy vyšetřovali policisté v Karlových Varech, byla ovšem něco úplně jiného a mnoho pátrání nevyžadovala…

Bylo přesně jednadvacet hodin . března. Na stole operačního důstojníka karlovarského policejního ředitelství se rozdrnčel telefon a kotouče s páskou na záznamovém zařízení se zvolna začaly otáčet.

„Dobrý večer, tady Pavel Karoch,” ozval se ve sluchátku mužský hlas. Zněl jakoby zdálky, bez intonace, přitom roztřeseně. „Já jsem zabil manželku.”

Nastala dlouhá pauza, pak se ale policista vzpamatoval a zeptal se oznamovatele na adresu a místo údajného zločinu. Jakmile hovor skončil, vyslal tam jednu motorizovanou hlídku z ulice.

Operačnímu důstojníkovi se nechtělo věřit, že by měl skutečně co do činění s vraždou, i když ten hlas…!? Na lince tísňového volání se ale často ozývají žertéři, kterým není zatěžko uvést policejní aparát do pohybu. Hlídka dostala za úkol udaný byt navštívit a podat okamžitě zprávu. Lékařská pohotovost přislíbila, že se tam zastaví jedna ze sanitek vracející se od pacienta.

Na ohlášené adrese policisty skutečně očekával muž, který se představil jako Pavel Karoch. „Byl hrozně rozrušený, v šoku, jenom nám ukázal, ať jdeme dovnitř,” vyprávěl později jeden z členů hlídky. „Koukli jsme se s kolegou po sobě, mohl to být hodně nepří

jemný vtip. Vlezl jsem dál, a už z chodby jsem dveřmi do obýváku zahlédl na gauči tu ženu. Vypadalo to, že je skutečně mrtvá. Přesvědčil jsem se, zda ještě nežije, a kamarád hned volal centrále, že oznámení potvrzujeme.”

Padesátiletý Pavel Karoch usedl těžce do křesla v obýváku a hlavu zabořil do dlaní. Uvědomoval si nezvratnost svého činu, ženě již skutečně nebylo pomoci. Zanedlouho to potvrdil i doktor z pohotovosti: „Zemřela nejméně před půlhodinou. Já už jí pomoci nemůžu.

Vypadá to, že ji uškrtil,” sklouzl doktor pohledem k trosce manžela, „protože má na krku oděrky a modřiny.”

Krátce nato se v bytě objevila výjezdovka karlovarských kriminalistů. Nadporučík Milan Vaník poslal dovnitř nejdříve technika a sám si byt jen zběžně prohlédl. Hned jak technik pořídil snímky situace v bytě, naložili pracovníci pohřební služby mrtvé tělo a odvezli je na soudní lékařství k pitvě.

Nadporučík Vaník byl z případu, který mu spadl do klína, trochu rozpačitý. Všechno se zdálo naprosto jasné, vraha měl, sbírání stop bude pravděpodobně jen nezbytnou rutinou. „Ale co se tu vlastně mohlo udát? Ten chlap jen sedí a mlčí, kloudného slova z něj nedostaneme,” uvažoval kriminalista. Jediné, co mohl svým lidem na místě nařídit, byly výslechy svědků, především ostatních nájemníků v domě, kde Karochovi žili. Bylo třeba zjistit, jaké poměry v rodině panovaly.

„Rozhodně to s ní neměl lehké,” potvrdila sousedka na stejném patře. Totéž říkali i ostatní obyvatelé domu. „Musel ji poslouchat na slovo, a přesto na něj donekonečna ječela. Slyšeli jsme to opravdu snad každý den. Užil si s ní své.” Na tomto popisu Karochovy řehole se kupodivu shodovalo i ženské osazenstvo domu, ke konkrétnímu sporu z toho večera ale nedokázal říci nikdo nic. Karochovou sice slyšeli křičet, ale nebylo to nic neobvyklého, spíše by prý zner

vózněli, kdyby byl jednou klid. .

Nešťastný vrah, přestože mu již lékař poskytl uklidňující léky, nebyl stále ochoten či spíše schopen s policisty komunikovat. Neprobral se dosud ze zvláštního stavu a byl nadále jaksi duchem nepří

tomen. Tvrdil dokola, že měl před očima mlhu a že vlastně neví, co se dělo.

Nadporučík Vaník o tragédii vyrozuměl dvě dospělé děti manželů Karochových a jeho tým opustil byt. V ruce Vaníkovi prakticky zůstal jen magnetofonový pásek, zaznamenávající Karochovo doznání na lince asi třicet minut po činu. Kriminalista proto čekal alespoň na pitevní zprávu. Byla důležitá, neboť měla vlastně sílu jediného důkazu vrahova přiznání. Zpráva přišla druhý den.

„Příčinou smrti je udušení ze zardoušení,” napsali znalci ze soudního lékařství. „Mrtvá má na krku drobné oděrky, krevní výrony v podkoží a svalstvu krku, krevní podlitinu na bradě, na pravé paži a škrábance na pravém předloktí. Jde bezpochyby o násilnou smrt, způ

sobenou druhou osobou. . Délku rdoušení lze odhadnout na pět až deset minut.”

Případ nebyl obtížný na dokazování viny, ale na určení pohnutek a motivů Karochova činu. Nadporučík Vítek zadal u psychologů a psychiatrů zkoumání duševního stavu vraha manželky. Bylo mu jasné, že muselo jít o nějaký afekt, ke kterému ta satorie manžela zřejmě celá léta krok po krůčku vedla, ale city a pocity svědků, ne

řkuli vyšetřujících, nemají v trestním řízení valnou váhu. Na prvním místě stojí právo a důkazy. A za těmi se nyní Vaníkovi muži vydali.

Mezi zajímavé informace patřila zpráva od zaměstnavatele paní Karochové. Doplňovala obrázek o její pověsti: „Se svými spolupracovníky se často dostávala do konfliktů,” psal její šéf. „Ve třech případech jsem musel spor řešit oficiálním pohovorem s touto pracovnicí.”

Nadporučík Vaník už vůbec nepochyboval, že Pavel Karoch svou ženu usmrtil. Nikdo jiný v kritické době v bytě prokazatelně nebyl, a koneckonců vrah svou vinu nepopíral. Jen podrobně ho vyslechnout se kriminalistům stále ještě nepodařilo. Ve vazbě se mezitím podroboval vyšetření duševního stavu. A výsledek práce psychologů a psychiatrů měl posléze zásadní vliv na průběh vyšetřování i závěrečný verdikt vyšetřovatele.

Psychologům se po nekonečných hodinách strávených rozhovory podařilo se zdecimovaným vrahem navázat užší kontakt. Zjistili, že se ženou žil pětadvacet let a hádky a spory provázely jejich vztah po celou dobu, vlastně už před svatbou. V posledních letech se navíc výrazně prohlubovaly. Začal podnikat a žena mu vyčítala, že pracuje i o sobotách a nedělích a že chodí z práce pozdě domů.

Drobné narážky přerůstaly v křik a hádku. Karochová byla ten, kdo musel mít vždycky poslední slovo. Rodina se dvěma dětmi nyní již dospělými se podle mužova vyprávění nikdy neměla špatně, ale Karochová byla stále nespokojená. Výsledek zkoumání vrahova du

ševního stavu byl nakonec velmi zajímavý a neobvyklý.

„Obviněný se v kritické době nacházel v emočně silně anga

žované konfliktní situaci, které předcházela značná psychická zátěž z obchodních jednání,” citujeme doslova Karochův posudek.

„Konfliktní situace gradovala až do extrémních poloh. Rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly v době, kdy se činu dopustil, zcela vymizelé. Jednal ve stavu změněného vědomí, ve stavu mrákotném. Jeho pobyt na svobodě není společensky nebezpečný, Pavel Karoch není duševně nemocný. Motivaci vlastního násilného činu hodnotíme jako patologickou,” píší ve svém závěru plzeňští soudní znalci z oboru psychologie a psychiatrie.

Ještě pro něco byl Karochův styk s lékaři dobrý. Nyní už totiž byl schopen vypovídat do protokolu. Tragické chvilky, které uzavřely

léta psychického teroru, popsal následovně: „Sotva jsem se tehdy vrátil z práce domů, začala mě žena zasypávat nadávkami a spoustou hrubých urážek. Nečekala mě žádná večeře, jenom její nesnesitelné ječeni. Řvala, ať prý jí ukážu, jestli jsem vůbec chlap. Provokovala mě o to víc, oč zarytěji jsem mlčel. Nevím, ve kterou chvíli se to ve mně zlomilo, ani jak se to úplně přesně stalo, ale najednou jsem po ní skočil. Měl jsem před očima mlhu a skutečně jsem se z toho oparu probral, až když jsem zjistil, že nad ní stojím a ona leží na tom gauči v obýváku. To už se nehýbala ani nedýchala. Věděl jsem, že je zle, a tak jsem šel k telefonu a všechno oznámil policii,” vypověděl Pavel Karoch.

Nebylo to snadné rozhodování, ale Karocha přece Vaník nemohl z ničeho vinit. Vůbec nevěděl, co dělá, když tisknul ženě hrdlo… Kriminalista se proto rozhodl ještě pro jeden důležitý krok.

Požádal o posudek další tým, tentokrát z Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Výsledky jejich práce měl k dispozici brzy a mohl být spokojený. I druhý tým odborníků nezávisle na prvním výzkumu potvrdil, že vrah nebyl v době činu při smyslech.

„Pokud se týče patetického afektu, jde skutečně o jev velmi zvláštní,” napsali k případu. „Jde o velmi silný afekt, na jehož vrcholu dochází ke krátkodobému mrákotnému stavu, což je porucha vě

domí trvající několik vteřin až minut. Během této poruchy bývá jednání postiženého nesmyslné, bizarní, nepochopitelné, neslučitelné s jeho osobností a dosavadní životní kariérou,” vysvětlili znalci a ve svých závěrech se tak naprosto ztotožnili s úsudkem plzeňských kolegů.

A to byl signál k řešení, po kterém chtěl nadporučík Vaník sáhnout již dříve. . prosince trestní stíhání Pavla , Karocha zastavil s tím, že podle výsledků dvou nezávislých expertiz obviněný nebyl v době činu trestně odpovědný, protože byl nepříčetný. Vražda

měla tedy neobvyklý závěr, ale podle mnoha lidí, kteří měli k aktérům domácí tragédie blízko, spravedlnost rozhodně slepá nebyla.

Vrah se léčí

Ten den začínal jako každý jiný. Karlovarští policisté od rána zasahovali proti nesčetným kapsářům na kolonádě, ohledávali několik vykradených aut a do statistiky jim přibyly také dva vyloupené byty. Vyvrcholení onoho . února roku na ně ovšem teprve čekalo.

Bylo krátce před půl osmou večer a jedna z hlídek pomalu projížděla ztemnělými ulicemi. Vtom se na palubní desce rozsvítila kontrolka a z vysílačky se ozvalo zapraskání. Volal operační dů

stojník. V jednom z domů v Krymské ulici se porvalo pár chlapů a prý to bylo na nože. „Podejte okamžitě zprávu…,” ozvalo se ještě z reproduktoru.

Kola služebního favoritu zakvílela a trojice mužů zákona byla na místě během necelých devadesáti vteřin. Bohužel dům, kde se to vše mělo odehrát, byl zamčený. Policisté proto zvolili jediný možný způsob, jak se dostat dovnitř zazvonili na několik zvonků najednou.

Podařilo se. Za okamžik se ozvalo chrastění klíčů a zámek domovních dveří cvakl. Za dveřmi stál muž, který se představil jako Jan Houda, nájemník z prvního poschodí. Bylo zřejmé, že on na incident upozornil policejní centrálu a nyní se také snažil být hlídce k dispozici.

„V bytě mé sousedky leží muž a nehýbá se,” řekl jim. „Všude kolem něj je plno krve, někdo ho musel pobodat.” To už policisté brali schody po třech. Houda za nimi ještě volal, že telefonoval pro záchranku. „Výborně, díky,” houkl velitel hlídky dolů přes zábradlí.

Sotva policisté nahlédli do bytu, pochopili, že tohle nebude práce pro obvodní oddělení. Jeden z nich se rozběhl zpátky do auta a potvrdil tragédii operačnímu důstojníkovi. „Pošlete sem kriminálku,”

oznámil. „Ten chlap se nehýbe, sotva chroptí, kolem něho je ohromná spousta krve. Moc jsme to tam zatím neprohlíželi, ale viděl jsem, že v kuchyňském dřezu leží zakrvácený nůž. Majitelku toho bytu jsme našli v ložnici. Tvrdí, že vůbec netuší, že se v bytě něco stalo.”

Úkolem policistů bylo nyní střežit byt před zvědavci, kterých se z celého domu seběhl pořádný chumel. Ve vší slušnosti nájemníky vytlačili ze dveří až na chodbu a vysvětlili jim, že by na místě činu mohli způsobit nenapravitelné škody.

První, kdo se tak dovnitř dostal, byl až doktor ze záchranky.

Sklonil se nad tělem v tratolišti krve, ale vzápětí se otočil k policistům s bezmocným výrazem ve tváři. „Je už mrtvý, nedá se mu pomoci,” řekl. „Ztratil spoustu krve a určitě to netrvalo dlouho.” Potvrdil to, co policisté tušili. Mají co do činění s dokonanou vraždou. Už aby tu byla kriminálka. Veliteli hlídky se zatím podařilo zjistit, že mrtvý se jmenuje Jaroslav Kužel a v bytě ženy, která s nepřítomným vý

razem v očích setrvávala v ložnici, bydlel jako podnájemník. Bylo mu dvaapadesát a podle svědectví sousedů tu nebyl dlouho. Snad dva nebo tři měsíce. Nájemníci se na tom nedokázali shodnout, ale zato věděli, že majitelka bytu Petra Zadinová ubytovává ještě jednoho podnájemníka, nějakého Jaromíra Chlupáče.

„Ten už se Zadinovou bydlí dobré dva roky,” nechala se slyšet jedna postarší dáma, na níž bylo vidět, že má o dění v domě set sakra dobrý přehled. „Tady po domě se povídá, že Zadinová i Chlupáč jsou hodně nemocní,” doplnila hned. „Jsou nějak blázniví, prý už dokonce oba byli v nějakých psychiatrických léčebnách.” Tuto informaci posléze potvrdilo i několik dalších nájemníků domu v Krymské ulici.

Když o něco později přivedl kapitán Jiří Adámek do domu vý

jezdovou skupinu kriminalistů, mohla mu hlídka nadiktovat docela pěkný seznam faktů. Adámek měl navíc neuvěřitelné štěstí. Zatímco se nájemníci přetlačovali s policisty u dveří bytu, kde k vraždě došlo, narazili kriminalisté v přízemí na muže, který měl ruce až po lokty zašpiněné krví. Plakal a stále si pro sebe něco mumlal. Až z bezprostřední blízkosti mu bylo rozumět. „Udělal jsem špatnou věc, já jsem vrah,” kvílel tiše. „Neměl Petrušce nadávat. Nedal si říct, tak jsem ho bodnul.” Muže samozřejmě zatkli a nebylo těžké zjistit, že se jmenuje Jaromír Chlupáč.

Adámek pustil dovnitř bytu technika, a když viděl Petru Zadinovou, rozhodl se, že si její výslech nechá až na konec. Snaha vyslechnout Jaromíra Chlupáče vyšla také naprázdno, protože ten se jen třásl a mluvit v podstatě nedokázal. Proto se Adámek raději věnoval nájemníkům a přesunul se s nimi do mezipatra.

Lidé z domu nemohli říci, že by mezi obyvateli bytu byly nějaké neshody. „Ví se ale určitě, že ti dva se léčili na psychiatrii. Slečna Zadinová si hrála na velikou paní. Nad jejími výstřelky se nikdo nepozastavoval, protože se vědělo o jejím duševním stavu,” neopomně

la zdůraznit ženská část domu. Ozval se ovšem i jeden muž: „Nedávno přišla, abych ji nechal zatelefonovat. Volala do místního soukromého rádia a nabízela jim sponzorování nějaké dětské soutěže a přitom tvrdila, že za sebou má nějaké ruské magnáty.!’ Nájemník pak ještě doplnil, že brzy nato za ním Zadinová přišla, aby se šel podívat k ní do bytu, jak má uklizeno. Vyprávěla prý, že čeká nějaké filmaře, kteří u ní mají cosi natáčet.

Petra Zadinová byla evidentně prazvláštní osoba a kapitán Adá

mek cítil v kostech, že rozhovor s pravděpodobně choromyslnou osmačtyřicetiletou ženou nebude žádný med. Nakonec z ní taky skutečně nic nedostal, byť ho překvapila vcelku souvislým projevem.

„Jsem nemocná, a tak jsem tou dobou ležela v posteli,” vyprávěla Za

dinová, když se kriminalisté konečně rozhodli ji vyslechnout. „V

bytě byla tma a svítila jen obrazovka televizoru. V jednu chvíli jsem vstala a šla si připravit do kuchyně něco k jídlu, ale jakmile jsem rozsvítila, vyděsil mě Kužel. Ležel na podlaze v krvi a jenom tiše chroptěl. Dveře od bytu byly dokořán a z chodby jsem’ slyšela Chlupáčovo dupání. Viděla jsem vlastně jen nějaký stín, ale myslím, že nikdo jiný to být nemohl. Možná že to Jaromír udělal proto, že po něm chtěl vrátit peníze, které mu už delší dobu dlužil. Do těchhle jejich sporů jsem se nemíchala nikdy.”

Rozhovor nakonec přerušil příjezd lékaře a vyšetřovatele z Plzně. Mrtvý měl podle doktorova zjištění po těle čtyři bodné a čtyři bodnořezné rány, a to především v hrudníku a v břiše. „Příčinou smrti byla určitě obrovská ztráta krve, protože vrah poranil srdečnici, játra a levou plíci,” dodal doktor. Policisté byli s prací na místě činu hotovi, a tak se ke slovu dostali zaměstnanci pohřební služby, kteří tělo odvezli k pitvě. Ta dodatečně potvrdila doktorova prvotní zjištění.

Na kapitánu Adámkovi nyní bylo, aby ověřil informace o zdravotním stavu podezřelého Jaromíra Chlupáče a jeho domácí Petry Zadinové. Musel rovněž zjistit, nakolik hodnověrná může být její výpověď. Lékařské zprávy se začaly scházet brzy. Podle záznamů pobýval Jaromír Chlupáč v psychiatrických léčebnách celkem osmkrát a majitelka bytu dokonce desetkrát! U obou tedy kriminalisté skutečně museli nechat přezkoumat duševní stav, protože takový posudek mohl zásadním způsobem ovlivnit celé další vyšetřování. Zatímco paní Zadinová na testy čekala na svobodě, Chlupáč byl umístěn do vyšetřovací vazby.

Lékaři jeho nepříčetnost potvrdili. „Obviněný Jaromír Chlupáč byl v době činu v afektu,” napsali do závěrečné zprávy. „Nemohl být schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a také nemohl mít vůli své jednání ovládat. Nebyl přitom závislý na alkoholu ani na

drogách.” Co se týče Petry Zadinové, shodli se znalci na tom, že má sklony k bludům a trpí fantazijními představami. V dalším vyšet

řování například vyšlo najevo, že oba muži byli poměrně bohatí. Ku

žel zdědil asi sto sedmdesát tisíc korun a jeho vrah měl na vkladních knížkách úspory ještě mnohem vyšší. Kužel prý ale nedokázal peníze udržet, hodně utrácel, a proto si také od bohatšího Chlupáče půj

čoval. Několik týdnů ho systematicky vysával a v posledních dnech se prý snažil o to, aby se Chlupáč z bytu vystěhoval.

Co se tenkrát večer vlastně přesně udalo, bude vzhledem k du

ševní nemoci vraha a bytné navždy tak trochu nejisté, ale nejblíže ony tragické chvíle popisuje výpověď samotného vraha, který se po několika týdnech a za vydatného přispění lékařů přece jen rozpoví

dal. „Se Zadinovou jsem se seznámil před několika lety v léčebně v Dobřanech,” vzpomínal. „Když mě pak pouštěli, Petra si pro mě přijela a já se k ní nastěhoval. Platil jsem za ni nájem a ona byla spokojená. . únor byl od samého začátku nešťastný. Víte, Kužel se mě už delší dobu snažil z bytu vyhodit, a tak jsem se právě toho dne rozjel do léčebny v Běhařově a chtěl jsem, aby mě na nějaký čas přijali. Jenže jsem neuspěl a vrátil se domů. A v bytě jsem se pak chytil s Kuželem. Řekl jsem mu, ať mi vrátí peníze, které mi dluží. On se ale řehtal na celé kolo a řekl mi, že mi nedá ani korunu. Strašně mě to rozčílilo a najednou ve mně něco přeteklo, vybuchlo… Běžel jsem do kuchyně pro nůž, vrátil se a bodal. Dál už to nemůžu ani nechci popisovat,” řekl o tragédii vrah.

Vzhledem k tomu, co kriminalisté o případu zjistili, a zejména s přihlédnutím k posudkům znalců z oboru psychologie a psychiatrie, zastavil vyšetřovatel Krajského úřadu vyšetřování v Plzni . července trestní stíhání Jaromíra Chlupáče. Obviněný totiž nebyl pří

četný a jako takový také nemohl být trestně odpovědný.

Vzápětí byl Chlupáč propuštěn z vazby, ale putoval rovnou do

psychiatrické léčebny v Dobřanech. Jeho pobyt na svobodě by totiž byl podle znalců nebezpečný nejen pro společnost, ale i pro něho samotného. To byl důvod ochranné psychiatrické léčby, kterou mu navrhli.

Kulka do týla

Před sušickou nemocnicí zastavilo . listopadu auto s pražskou poznávací značkou. Muž se ženou vytáhli z vozu bezvládné tělo. Dovlekli je k nemocničnímu vozíku a přivolali zdravotníky.

Jejich jednatřicetiletý kamarád Pavel Konvalinka měl poranění hlavy, které vzápětí vysvětlili. „Na silnici nedaleko Sušice Pavla postřelil Jugoslávec, který bydlí kousek odtud. Říkají mu Miki,” vypravil ze sebe roztřesený řidič, který se představil jako Zdeněk Dobrý. Rána na hlavě silně krvácela a Konvalinkův stav byl skutečně vážný. Lékaři dělali, co bylo v jejich silách, a okamžitě zařídili převoz do Fakultní nemocnice v Plzni. Současně informovali o případu policii, která na místo vyslala výjezdovou skupinu kriminalistů z Klatov. První informace, kterou šéf výjezdovky kapitán Jiří Coufal získal, byla skličují

cí: přes veškerou snahu lékařů Pavel Konvalinka v plzeňské nemocnici zemřel.

Kriminalisté měli k dispozici jen oba svědky událostí, Zdeňka Dobrého a jeho přítelkyni Milenu Hanáčkovou. Dobrý bydlel v Praze a Konvalinka byl jeho kamarád a kolega z práce. Do Sušice oba muži přijeli právě kvůli potížím, které Dobrého známá měla.

„Volala mi dopoledne do Prahy, že má problémy s nějakým Jugoslávcem, abych prý jí přijel pomoci. Abych tam nejel úplně sám, řekl jsem tedy Pavlovi, a on mi ochotně vyhověl. Na Šumavu jsme z

hlavního města vyjížděli až v podvečer.” Kapitán Coufal měl tisíce dalších otázek, ale rozhodl se zatím svědkovo líčení nerušit. Bude ještě dost času na to, aby se ke všemu vrátili. Navíc Milena Hanáč

ková byla nyní v takovém psychickém stavu, že nemohla vypovídat.

Šéfovi týmu kriminalistů tak nemělo co uniknout.

Dobrý sice také nebyl s nervy docela v pořádku, ale události před oním tragickým momentem si vybavoval bez problémů: „Když mi Milena zavolala, že je v tom ten Jugoš, věděl jsem hned, o co jde.

Ona s ním totiž více než rok udržovala hodně důvěrné styky, přestože Miki měl ženu ve vesničce nedaleko Sušice. Zajíkala se strachy, když mi do telefonu vysvětlovala, že se rozešli, ale on po ní chce padesát tisíc korun, které do ní za dobu jejich známosti nastrkal. Chtěla, aby mu domluvil nějaký chlap, a já jí na to nakonec kývl,” vypověděl Dobrý a vnesl alespoň trochu světla do podivného setkání Pražanů a Jugoslávce na Šumavě.

„Mohlo být po deváté večer, když jsme dorazili do Sušice,”

pokračoval přítel zavražděného muže. „Milena už na nás čekala.

Vzali jsme ji do auta a rozjeli se za tím chlapem do nějakého Záluží.

Miki tam bydlí se svou ženou. Jejich dům nám Milena ukázala.

Venku stálo auto s označením TAXI. Tím se prý ten její bývalý šamstr živí. Zazvonili jsme. On nejdříve vykoukl z okna a pak sešel dolů. Spolu s Pavlem jsme se mu snažili vysvětlit, ať nechá Milenu na pokoji. Nejdřív jsme na to šli zhurta, ale s ním to ani v nejmenším nehnulo, takže se z toho vyvinulo takové slovní handrkování. On mlel pořád dokola, že ty peníze prostě chce, a rozhovor ukončil štěknutím, že pro něj už jsem mrtvý muž. Pochopili jsme, že asi neuspějeme, a tak jsme nasedli do auta a vydali se zpátky směrem na Su

šici. Jen jsme ujeli pár kilometrů, předjel nás ten taxík, který jsme viděli před domem. Zabrzdil těsně před námi a zablokoval celou silnici. Miki vyskočil ze dveří a hrnul se nejdřív ke mně. Jakmile jsem otevřel dveře, začal do mě bušit a řval, že jsme všichni mrtví. Potom

přeběhl ke dveřím spolujezdce a začal se tahat s Pavlem. Ten se ho snažil uklidnit, on ale zničehonic sáhl do kapsy od bundy, vytáhl pistoli a okamžitě vystřelil. Pavel vypadl z auta a kolem jeho hlavy se hned rozlila kaluž krve. Jugoslávec zmizel. My s Milenou jsme Pavla naložili zpátky do vozu a odvezli ho do nemocnice.”

Důležité teď bylo, aby o cizinci promluvila Hanáčková, která ho měla podle všeho znát hodně důvěrně. Z šoku se sice vzpamatovávala pomalu, ale po několika hodinách byla přece jen schopna vypovídat a poskytnout kriminalistům cenné informace. „Stýkala jsem se s ním asi čtrnáct měsíců. Věděla jsem, že je ženatý, ale bylo mi to jedno. Tušila jsem, že on si z takového závazku asi stejně moc nedělá. Jmenuje se Nikola Pantič a do republiky přišel v jednadevadesátém z Rakouska. V Praze se hned oženil, ale za pár měsíců se rozvedl a krátce nato si našel novou ženu tady v Záluží. Manželka ho teď asi přiměla, aby vztah se mnou ukončil, ale trval na tom, že mu musím vrátit pětapadesát tisíc korun, které prý do mě nastrkal. Tolik jsem ho sice nikdy nestála a ani tolik peněz nemám, ale dostala jsem strach. Proto jsem volala Zdeňkovi, aby mi přijel na pomoc. Sama jsem se to pokoušela urovnat několikrát, ale s Mikim ne
byla rozumná řeč,” vyprávěla Milena Hanáčková. Kapitán Coufal poslal do Záluží čtyři své muže, aby se podívali, jestli Pantiče nezastihnou doma.

Dalo se ale očekávat, že vrah sedne do auta a co nejrychleji zmizí někam hodně daleko. To se také kriminalistům potvrdilo.

Zatím se na stole Coufalovy provizorní sušické pracovny objevila předběžná pitevní zpráva. Střela podle zjištění soudních lékařů pronikla do hlavy v týlní oblasti a příčinou smrti bylo rozsáhlé poranění mozku. „Zbraň musela být v okamžiku výstřelu přiložena těsně k hlavě oběti. Zranění bylo natolik závažné, že se neslučovalo se životem,” stojí v nálezu. Šéf vyšetřovacího týmu se nakonec ještě s oběma svědky vydal na místo činu. Nebylo možné je minout. Tratoliště zaschlé krve jasně vyznačovalo, kde k tragédii došlo.

Teď bylo důležité dobře zorganizovat práci. Hraniční přechody byly pro muže s pasem na jméno Nikola Pantič již několik hodin zablokované. Rozbíhalo se také celostátní pátrání. Z evidence se zatím podařilo zjistit, co je vrah zač. V Jugoslávii nedostudoval vysokou školu a krátce pak pracoval ve vinárně svých rodičů. Odešel do Rakouska, kde se živil jako dělník, a v jednadevadesátém přesídlil do České republiky. Mileně Hanáčkové skutečně nelhal, oženil se nejdříve v Praze, pak v Záluží. .

Pantičova manželka byla dalším důležitým svědkem, za kterým se kapitán Coufal vydal. „Věděla jsem o tom, že manžel udržoval vztah s nějakou Milenou,” připouštěla žena, které bylo necelých třicet let. „Trvala jsem na tom, aby se s ní rozešel. Nakonec na to přistoupil, ale chtěl, abych mu dala trochu času, protože prý s ní má nějaké nevyřízené účty a má v tom být hodně peněz. Pak k nám přijeli ti dva. Nějaká ženská později mi došlo, že to byla ta Milena seděla v autě před domem. Manžel sešel dolů a s těmi lidmi se asi deset minut venku bavil. Bylo vidět, že se o něco přou, ale určitě se nervali.

Chlapi pak nasedli do auta a odjeli. Manžel se vrátil domů jen na chvilku, byl hrozně naštvaný, a za okamžik vyběhl ven a naskočil do svého vozu. Odjel, ale za necelou půlhodinku byl zpátky. Přiběhl, ať prý si něco sbalím a rychle s ním odjedu. Vydali jsme se na cestu, vů

bec nevím, kam chtěl jet, ale mně se po několika kilometrech jízdy udělalo zle, takže se se mnou vrátil domů a pak odjel sám. Od té chvíle jsem ho už neviděla,” přísahala Eva Pantičová.

Po Pantičovi se slehla země, ale ne nadlouho. Čtyři dny policisté tápali a Coufalův tým znovu dopodrobna zopakoval všechny výslechy. Pak přišel den, který byl pro vyšetřování vraždy mimořádně pří

znivý. Pražská policie se ozvala s naléhavým sdělením, že má informace o Pantičově pobytu v hlavním městě. Blesková akce tyto zprávy potvrdila a příslušníci speciální zásahové jednotky z Plzně pak Pantiče v jednom pražském bytě skutečně zadrželi. Ukázalo se,

že Jugoslávec se pokoušel s pomocí svých přátel uprchnout do ciziny. Zdrželo ho shánění falešných cestovních dokladů, které u něj policisté dokonce našli.

Pantič neměl na vybranou důkazů proti němu bylo tolik, že se musel k vražednému útoku přiznat. „K pistoli jsem přišel náhodou, nabídl mi ji neznámý muž začátkem roku,” stojí v protokolu z první

ho Pantičová výslechu. „Tehdy večer si na mě Milena přivedla ty dva chlapy, kteří na mě naléhali, abych ustoupil od svých nároků na peníze, ale nedohodli jsme se. Když odjeli, dostal jsem teprve pořádný vztek. Hanáčková si myslela, že všechno vyřeší, když na mě někoho pošle. Musel jsem jí dát rázně najevo, že se nějakých výhrů

žek nebojím. Vyrazil jsem za nimi, předjel je a donutil zastavit. Pak jsme se nějak handrkovali u toho jejich auta a já nakonec sáhl po pistoli. Vyšla rána, ale zabít jsem ho opravdu nechtěl,” hájil se vrah za přispění tlumočnice. Jeho srdceryvnou obhajobu ovšem snadno vyvrátili svědci, kteří dojeli k zablokovanému místu na silnici a celou tragickou hádku viděli. Jugoslávec podle nich řádil jako smyslů zbavený, ale před samotným výstřelem už pistolí hrozil a poměrně dlouhou dobu mířil.

Při domovní prohlídce v bytě Pantičových našli kriminalisté několik nábojnic, ale pistoli se jim už nepodařilo objevit. Z balistické expertizy vyplynulo, že kulka vyňatá z hlavy zavražděného byla vypálena z pistole značky Walther a měla ráži , milimetru. Tutéž ráži měly i nábojnice zajištěné v bytě. Kapitán Coufal připravil s kolegy rekonstrukci činu. Ani tehdy Nikola Pantič nevypovídal pravdivě. Tvrdil, že nemá co ukazovat, protože s Dobrým se bavil jen přes okénko. „Jak bych ho tedy mohl mlátit?” křičel vztekle na kriminalisty. Jenže Dobrého popis událostí potvrdili svědci z dalších aut.

Pantič skončil ve vazební cele a dostal se do péče znalců z oborů psychiatrie a psychologie. Zjistili, že netrpí žádnou duševní choro

bou a je tedy plně odpovědný za vraždu, kterou spáchal. „Zjistili jsme poruchu osobnosti, je emočně nevyrovnaný a má výrazné sklony k impulzivním reakcím,” zněl jejich závěr.

Tečku za tragédií na Sušičku udělal senát Krajského soudu v Plzni. Nikolu Pantiče poslal po třídenním projednávání na dvanáct a půl roku do věznice s ostrahou.

Pistole selhala

Pro Marii Malou, majitelku krámku se smíšeným zbožím v Dlouhé Vsi na Klatovsku, byl . říjen nejhorším dnem v jejím jedenapadesátiletém životě. Ráno začalo všedně. Prodejnu měla paní Malá přímo ve svém rodinném domku, takže stačilo jen sejít z kuchyně a ocitla se za pultem.

První zákazníci se objevili po deváté hodině a tři z nich tu u lahve piva vydrželi ještě několik minut přes poledne. Tahle trojice se s paní Malou už dlouho přátelila a u pivečka tu den co den vydržela několik hodin. O vztazích, které jeden z nich, jistý Karel Hlušina, s prodavačkou a majitelkou v jedné osobě udržoval, přestože byla vdaná, se vědělo široko daleko. Ve vsi byla spousta lidí, kteří ty dva spolu viděli. Toho dne chybělo málo a zdržení u zlatavého moku se trojici mohlo stát osudným.

Přesně deset minut po poledni se na obvodním oddělení policie v Sušici rozdrnčel telefon. Marie Malá z Dlouhé Vsi vyděšeným hlasem oznamovala, že se ji její manžel pokusil před několika minutami zavraždit střelnou zbraní. Podle toho, co říkala, mu v činu zabránili

zákazníci z obchodu, který má v domě. Policisty však prosila o co nejrychlejší zákrok. Mladý policista, který měl na ústředně službu, ji ubezpečil, že na místo okamžitě posílá kolegy.

Ti k Malým dorazili za necelých deset minut. Vběhli do prodejny, kde na útočníkovi leželi dva muži a jedna žena a pevně ho tiskli k zemi. Zneškodněný manžel však ještě stále držel v ruce pistoli a nemínil se jí vzdát. Teprve když mu ji policisté sebrali a když bylo jasné, že má hlídka situaci pod kontrolou, pustili ti tři manžela paní Malé a pomalu se sbírali ze země. Policisté informovali vysílačkou ze služebního auta své nadřízené a požádali také o asistenci kriminalistů z okresu.

Klatovskou kriminálku přivedl do Dlouhé Vsi kapitán Petr Hora. Pustil se nejdříve do obhlídky místa činu a jen zběžně vyslechl napadenou a tři svědky. S výslechem útočníka chtěl zatím počkat a nechal ho odvézt do své kanceláře v Klatovech. Přestože byla situace jasná, pobral i technik řadu stop, mimo jiné především nevystřelenou nábojnici, která ležela na podlaze prodejny.

Paní Malá spustila, aniž ji musel kapitán Hora nějak zvlášť pobízet. Překonala již leknutí a strach a bylo vidět, že’ jí ta událost pořádně hnula žlučí. „Přišel sem, zamkl dveře zevnitř a potom na mě namířil tou pistolí,” líčila. „Stál necelý metr ode mne a já už jsem byla skoro smířená s tím, že to je konec. Rána ale naštěstí nevyšla a on začal s tím kvérem nějak manipulovat. Jeden náboj vypadl na podlahu a on na mě zamířil znovu. Jenže zase nic. V tu chvíli se na něj vrhli ti dva chlapi, co tu celou tu dobu seděli, Hlušina a Dostálek.

Povalili ho na zem a leželi na něm, dokud nepřijela policie.”

„Víte,” pokračovala, „on mě už několik let podezírá z nevěry.

Jako žena s mužem s ním už ale stejně dva roky nežiji, a zdálo se mně, že je to mezi námi jasné, tak nějak tiše dohodnuté. Ale on teď najednou začal bláznit, někdy mě ani nechce pustit domů. Zrovna na

dnešek jsem spala u Karla Hlušiny. Rozumíme si a náš vztah nepopí

rám.”

Pro začátek toho měl kapitán Hora dost na to, aby se v případu orientoval. Obrátil se ale samozřejmě i na další svědky incidentu, který mohl skončit o moc hůř. „S tou pistolí nám úplně vyrazil dech,”

řekl Karel Hlušina. „Že se pustí do nějaké rvačky, to jsme docela i čekali, ale že má doma zbraň, tak to by nenapadlo nikoho. Když mu nevyšla ta první rána, seděli jsme ještě jako přikovaní. Chvilku s tou pistolí zkoušel něco udělat, ale když se ukázalo, že ji asi nezprovozní, vrhli jsme se na něj a srazili ho na zem. Leželi jsme na něm tři, ale měli jsme co dělat, abychom ho udrželi.”

Úplně stejně vypovídali i Radim Dostálek a Jana Stříbrná, zbývající dva svědci událostí v prodejně. Na kriminalisty teď kromě opakovaných výslechů všech aktérů pokusu o vraždu čekalo ještě mnoho úkolů. Předně museli vzhledem k závažnosti přizvat k objas

ňování případu vyšetřovatele ze Západočeské policejní správy v Plzni, a dále objednat několik posudků znalců z různých oborů.

Kapitán Hora se konečně pustil do výslechu Emila Malého.

Ten se během několika hodin pobytu v policejní cele zklidnil a vypovídal bez větších problémů. Přiznal se, že pistoli získal v roce

od muže, na jehož jméno už dávno zapomněl. Líbila se mu, a proto si ji nechal. Skrýval ji v malém domácím trezorku. Povolení na ni pochopitelně neměl.

„S manželkou už několik let nemluvíme,” líčil pak vztahy za zdmi rodinného domku. „Drží se jiného chlapa a mě to hrozně štve.

Dneska to ve mně všechno vybuchlo. Přišel jsem kolem poledního do krámu a hostům povídám, ať vypadnou, že tu nejsou v žádné hospodě. Když se neměli k odchodu, zamknul jsem dveře, a vytáhl pistoli.

Chtěl jsem manželku jen postrašit, neměl jsem v úmyslu střílet a celou dobu jsem také na nikoho nemířil. Byl jsem hrozně nervózní, a

asi proto se mi ta pistole porouchala. Pak se na mě vrhli, svalili mě na zem a slyšel jsem manželku, jak volá policisty. Než přijeli, držel mě ten její hromotluk, že jsem se nemohl ani pohnout,” vyprávěl zhrzený manžel.

Svědci ale měli na věc jiný názor. „Sotva zamkl dveře, začal sprostě nadávat a mířil na manželku,” potvrdili znovu. „Vykřikoval, že přišel účtovat. Vypadalo to, že je přiopilý, ale o to větší jsem měl strach, že ty svoje hrozby splní,” doplnil Karel Hlušina. Znovu popsal, jak Malého zlikvidovali, aby nemohl dokončit to, co sliboval.

Také Marie Malá vypověděla do protokolu jiné věci než její muž. „Vyhrožoval mi hned, jak zamkl. Mířil nejdřív na mě, a pak dokonce i na Karla, protože ví, co mezi námi je. Vykřikoval, že nás postřílí všechny. Janu Stříbrnou chytil pod krkem tak neurvale, že jí přetrhl řetízek. Když manipuloval s pistolí, vypadl mu ten náboj. Zaslechla jsem ale docela jasně nějaké cvaknutí. Všechno vlastně skon

čilo, až když přijeli policisté. Museli mu tu pistoli sami sebrat, dalo jim to dost práce, a nasadit mu pouta. Až do té chvíle jsem se hrozně bála,” popisovala podrobně útok manželka Malého.

Policisté ve své zprávě uvedli, že do prodejny vběhli, jakmile přijeli na místo. Bylo už odemčeno, o to se postarala paní Malá.

„Muži, který ležel na zemi, jsem z ruky vykroutil pistoli. Závěr měla v zadní poloze a v nábojové komoře byl vzpříčený náboj,” uvedl jeden ze zasahujících členů hlídky z okrsku.

Emil Malý putoval do vyšetřovací vazby v plzeňské věznici a policisté s experty pracovali na případu dál. Jako první přišel kapitánu Horovi posudek z balistiky: „Pistole značky DUO ráže , milimetru je v dobrém technickém stavu a je střelby schopná. U nábojů, které byly zajištěny na místě, jsou zřetelné stopy po manipulaci ve zbrani. Zápalníkem však nebyly iniciované. Vzpříčily se patrně v dů

sledku chybné manipulace,” psali znalci a potvrdili, že Malý sice

spoušť nezmáčkl, ale v podstatě to ani udělat nemohl právě proto, že se náboj zasekl.

Zajímavý byl také výsledek rozboru krve, kterou Malému odebrali asi tři hodiny po zadržení. Ukázalo se, že tou dobou obsahovala ještě , promile alkoholu. K následkům případné střelby se vyjad

řoval znalec z oboru zdravotnictví. Ten konstatoval, že pokud by vý

střel ze zbraně zasáhl přední část trupu člověka, mohlo by ho to i ohrozit na životě. „Pokud by projektil zasáhl srdce nebo velké tepny, bylo by zranění nejnebezpečnější. Záchrana by sice nebyla úplně vyloučena, ale jen v případě, že by oběti poskytli lékaři rychle odbornou pomoc. Pokud by střela zasáhla pouze plíce, bylo by zranění těžké, ale šance na záchranu by stoupla na osmdesát až devadesát procent,”

napsal do zprávy odborník, podle jehož vyjádření by i zásah do dal

ších orgánů měl většinou za následek těžké zranění.

Možnost vyjádřit se k osobě pachatele dostali konečně i psychiatři a psychologové. „Obviněný se dopustil trestného činu pod vlivem alkoholu,” konstatovali především. „Navíc jsme u něj zjistili organické poškození mozku po operaci, kterou kdysi podstoupil.

Tato porucha se jednoznačně projevuje změnou osobnosti i inteligence. Schopnost Malého rozpoznat nebezpečnost svého jednání byla v době spáchání trestného činu značně snížená stejně jako schopnost ovládat se.”

Psychiatři dospěli k závěru, že Malého vražedný exces byl projevem zkratkovitého jednání, podmíněného afektem v opilosti.

Muž není podle posudku schopen regulovat pití, jakmile si dá první skleničku. Proto také posoudili jeho další pobyt na svobodě jako společensky nebezpečný a navrhli pro něj ochrannou psychiatrickou léčbu v ústavu. Psycholog pak jejich závěry jen potvrdil.

Kapitán Hora s kolegy postupně složil řadu důkazů, které se pojily v logickou řadu a vzájemně si neodporovaly.

Vyšetřovatel konstatoval, že práce Horova týmu pachatele bezpečně usvědčuje z pokusu o vraždu a nedovoleného ozbrojování.

Emil Malý byl proto odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců a byla mu uložena ochranná ústavní léč

ba.

Vrah si vzal život

Do malé vesnice Kydliny na Klatovsku přijela dvaačtyřicetiletá Petra Mrázková . července roku za svými známými. Bydlela poblíž Karlových Varů a do Kydlin jezdila ani ne tak kvůli kráse šumavského podhůří, ale kvůli manželům Krátkým, kteří byli jejími dlouholetými přáteli. Jezdívala sem často i se svým druhem, ale tentokrát přijela na celých šest neděl, a sama. Napsala předem, že si chce pořádně odpočinout a taky se pořádně poradit s kamarádkou, protože prý v poslední době musela řešit nějaké problémy. Nemohla ani zdaleka tušit, že se pobyt u přátel na Klatovsku změní v tragédii, která zasáhne i její hostitele.

Psal se . červenec. Mrázková byla v Kydlině dva týdny. V

ten den se z domku Krátkých ozvala v pravé poledne střelba. Výstřelů padlo dost na to, aby hluk zaslechli i sousedé v obci. Ti zprvu nechtěli věřit, že by se právě u Krátkých mohlo střílet, ale rychlý sled dalších událostí je vyvedl z omylu. Že se stalo něco strašného, ti zvě

davější pochopili, když z domku vyběhl Josef Krátký a v hlubokém předklonu si oběma rukama držel krvácející břicho. Křičel, aby někdo rychle zavolal záchranku a policii. Snad minutu po něm vyběhla z domu i jeho manželka Miluše. Držela se za rameno, ze kterého crčela krev. Sousedé zprvu stáli jako opaření, ale rychle si uvě

domili vážnost situace a začali bleskově jednat.

„Slyšel jsem Pepíka Krátkého, jak volá, že potřebují doktora,”

vypověděl jeden ze sousedů. „Kamarád od vedle právě končil nějakou opravu motorky, a tak jsme na ni rychle naskočili a pospíchali jsme k telefonu. Za pár minut do vesnice přijely hned dvě sanitky.

Doktor ošetřil nejdřív Pepíka, který se kroutil bolestí s tou dírou v břiše. Pak se věnoval i jeho manželce. Tou dobou ze sebe Krátký vysoukal, že v domě jsou ještě dva lidé. Lékař se rozběhl dovnitř. Za chvíli vylezl celý pobledlý a říkal, že takový masakr ještě neviděl.

Uvnitř jsou prý dva mrtví. Pak přiletěla helikoptéra a transportovala oba manžele do nemocnice v Plzni.

Takový případ na Klatovsku není běžný. To se rozumí; že policisté na něm pracovali s maximálním nasazením. Kapitán Pavel Dobrovský z klatovské kriminálky přijel nejem s výjezdovou skupinou, ale i s dalšími posilami. Zorientovat se na místě činu nebylo v prvních chvílích nijak jednoduché. Manželský pár, který jatky přežil, byl už na cestě do Plzně, událost nikdo popsat nedokázal. Nikdo ani nevěděl, kdo jsou ti dva mrtví, kteří zůstali ležet v domě. Tedy kromě toho, že mrtvá žena občas jezdívá ke Krátkým na návštěvu. Kapitánu Dobrovskému však sousedé poradili, kde najde jednoho ze tří synů manželů Krátkých, a toho také policisté na místo činu zanedlouho přivezli. Měli štěstí, že těla bezpečně identifikoval.

„Ta žena je nějaká matčina známá, Petra Mrázková, a bydlí někde u Karlových Varů,” vysvětloval Milan Krátký. Byla u nás na návštěvě už od začátku července, asi tu trávila dovolenou. Mrtvý je její druh. Jmenuje se Libor Kuchař. Také on u nás několikrát byl, naposledy myslím v únoru na zabijačce.”

I když už se lecjaké verze zločinu ukončeného šílenou střelbou nabízely, kriminalisté stále ještě nedokázali rekonstruovat události na základě faktů. Aktéři tragédie byli buď mrtví, nebo těžce zranění.

Informace lékařů, s nimiž se kapitán Dobrovský spojil, aby zjistil zdravotní stav manželského páru, nebyly optimistické. Josef Krátký se okamžitě po příletu do Plzně podrobil operaci a je v kritickém stavu, jeho žena Miluše na tom po zásahu chirurgů byla o poznání lé

pe. Přesto i s ní připouštěli lékaři rozhovor nejdříve za tři až čtyři dny.

Jenže takovou dobu kriminalista Dobrovský nechtěl a ani nemohl čekat. Z ohledání místa činu, které se protáhlo na několik hodin a kterého se účastnil také lékař a vyšetřovatel z krajské policejní správy, vyplynulo, že střílel druh Mrázkové Libor Kuchař. Ten pak zřejmě obrátil zbraň proti sobě. Dobrovský požádal o spolupráci kolegy z Karlových Varů, kde oba mrtví žili. Pozornost bylo třeba zaměřit především na pravděpodobného vraha Kuchaře. Karlovarská kriminálka poslala zajímavé informace téměř obratem a její zjištění byla mimořádně důležitá pro další průběh vyšetřování.

„Libor Kuchař byl v minulosti již sedmkrát soudně trestán, převážně pro násilné trestné činy. Vyhledával rvačky a obvykle z nich nevycházel jako poražený,” dozvěděl se Dobrovský od kolegů z Varů. „Hovořili jsme i se synem zavražděné Mrázkové. Ten tvrdí, že se matka se svým druhem před několika týdny pohádala. Prý spolu několik let celkem spokojeně žili, ale poslední dobou už to tak neklapalo. Kuchař navíc po Mrázkové stále častěji žádal peníze a ona je neměla. Syn byl na dovolené a vrátil se až , července. Když se ptal po matce, řekl mu Kuchař, že odešla ke kamarádce a že se chystá někam odjet. Mladý Mrázek ji vyhledal a ona mu řekla, že pojede ke Krátkým do Kydlin, protože s Kuchařem končí. Věřila, že za šest týdnů, kdy bude pryč, se ten chlap stačí odstěhovat. Mladý Mrázek prý u Kuchaře nikdy neviděl pistoli, vzpomněl si jen, že se zabýval nějakými petardami a bouchacími kuličkam i,” uzavřel karlovarský kriminalista.

Tato zpráva potvrzovala domněnku, že v domě střílel Kuchař.

Nakonec obrátil zbraň proti sobě ať už proto, že to plánoval, nebo proto, že se ocitl v bezvýchodné situaci. Mrtvá těla zatím podrobili pitvě znalci na soudním lékařství v Plzni a na výsledky netrpělivě čekal kapitán Dobrovský. Mnohem víc si však sliboval od výslechu Miluše Krátké, která se již zotavovala v plzeňské nemocnici. „Libor Kuchař utrpěl průstřel hlavy,” stálo v pitevní zprávě. „Střela byla vypá

lena do levého spánku z bezprostřední blízkosti. Způsobila rozsáhlé zlomeniny lební klenby i spodiny stejně jako značné pohmoždění mozku. Jakákoli možnost záchrany života je v takovém případě vyloučena,” shodli se znalci z oboru soudního lékařství. Smrt Petry Mrázkové byla podle jejich mínění důsledkem průstřelů tenkého střeva a porušení kyčelní tepny a žíly, což způsobilo prudké krvácení do dutiny břišní. Do jejího těla vypálil vrah tři rány. I tato informace tedy posílila jistotu kriminalistů, že pachatelem kydlinského masakru je Kuchař.

Lékaři konečně povolili kapitánu Dobrovskému navštívit. a vyslechnout Miluši Krátkou. Ta se již cítila celkem dobře, což ovšem nebylo možné říci o jejím manželovi. Stav Josefa Krátkého byl nadá

le kritický. Paní Krátké vrahova kulka naštěstí poranila jen podpažní tepnu, žílu a pažní nervovou pleteň. Útok tedy přežila, ale pohyblivost její ruky zůstane trvale omezena. Doktoři se jednoznačně shodli, že kdyby nebylo včasného odborného zásahu, mohla být i ona mrtvá v důsledku šoku z krevní ztráty nebo přímo vykrvácením.

Paní Krátká už byla natolik v pořádku, že dokázala tragické události souvisle a podrobně popsat, i když se při tom neubránila slzám. „Petra k nám přijela s tím, že se pohádali s Kuchařem a že už s ním nebude žít ani chvíli,” vysvětlovala Krátká: „Věřila, že se od ní druh za těch šest neděl, které stráví u nás, odstěhuje. Pak ale zase mluvila o tom, že by se spor přece jen chtěla pokusit nějak urovnat.

Pak se u nás naprosto nečekaně objevil Kuchař. Protože Petra byla

právě někde ve vsi, nabídli jsme mu kávu. Byl docela normální. Za chvíli se vrátila a on si přál zůstat s ní na chvíli o samotě. V kuchyni spolu zůstali sotva deset minut a bylo slyšet, jak hrozně se tam hádají. Pak padly první výstřely a Petra začala volat mého muže, aby jí šel pomoci. Za okamžik jsem manžela viděla, jak běží do chodby a drží si břicho. Pochopila jsem, že se stalo něco hrozného, a snažila jsem se z domu taky co nejrychleji utéct. Jenže Kuchař stál zničehonic proti mně a mířil na mě pistolí. Ječela jsem zoufale, ať mě proboha nezabíjí. Byl takový divný. Neříkal nic, ale najednou vystřelil a já ucítila bolest v rameni. Padla jsem do. křesla. Ještě jsem viděla, jak zvedá pistoli proti své hlavě, a pak vyšla poslední rána. Zvedla jsem se a s obtížemi vyšla před dům. Manžel seděl na schodech, držel si břicho a strašně krvácel. Řekl mi, že lékař už musí být na cestě, protože vidl odjíždět sousedy, a ať si tu ránu pořádně držím, že také krvácím,” vzpomínala oběť na kruté chvíle onoho červencového poledne. Víc si nepamatovala. S pláčem Dobrovskému připomněla, že krátce nato omdlela a jen mlžně si vybavuje transport helikoptérou. „Že je na tom manžel hodně zle, to jsem tušila už tehdy,” dodala.

Výpověď Petry Mrázkové tedy s konečnou platností potvrdila hlavní vyšetřovací verzi, kterou stanovili pečlivým rozborem ohledání místa činu už kriminalističtí technici. Policii se ještě podařilo zjistit, že Kuchaře přivezl tehdy do Kydlin jeho spolupracovník. Vrah mu namluvil, že musí Mrázkovou informovat o smrti svého otce.

Tragédie si však těsně před koncem vyšetřování vybrala ještě třetí oběť. Na následky zranění zemřel . srpna v plzeňské nemocnici Josef Krátký. Průstřel břicha, který utrpěl, měl za následek těžké po

škození jater a střev.

Zprávou o jeho smrti také policejní spis v podstatě končí. Protože Libor Kuchař spáchal sebevraždu, musel policejní vyšetřovatel trestní stíhání odložit, neboť mrtvého stíhat nelze.

Taxikáře spasil výstřel

V půl čtvrté ráno . října roku se rozdrnčel telefon v centrále plzeňské policie. Operační důstojník tušil, že to bude nějaká nepříjemnost, protože touhle dobou bývá obvykle všude klid. Ve sluchátku se ozval dispečer jedné z taxislužeb. Oznamoval, že v Kamenické ulici v Plzni napadl pasažér taxikáře jeho firmy. Ten se prý ozval sám radiostanicí z auta. Podle toho, co stačil říct, má vážnou řeznou ránu na krku. Dispečer ještě policistovi řekl, že k případu zavolal záchrannou službu.

Výjezdové skupině plzeňské kriminálky to do Kamenické trvalo jen pár minut. Nadporučík Jiří Dyk se svými kolegy našel řidi

če taxíku v nepřirozené poloze na předním sedadle. Měl na krku skutečně hrozivě krvácející ránu. O kousek dál na chodníku ležel v bezvědomí další člověk, zřejmě postřelený. Právě v té chvíli dorazila na místo také sanitka. Zatímco lékař zraněné spěšně ošetřoval, snažil se nadporučík Dyk alespoň náznakem zjistit, co se tu vlastně odehrálo.

S přepadeným devětatřicetiletým Patrikem Noháčkem mohl ovšem mluvit jen pár vteřin. Doktor totiž trval na bleskovém převozu obou zraněných do plzeňské nemocnice. Z toho, co ze sebe taxikář dokázal vysoukat, vyplynulo, že druhý muž je útočník. „Objednal si mě na Doubravku před diskotéku,” šeptal Noháček. „Mluvil špatně česky, ale tolik jsem mu rozuměl, že chce odvézt do nějakého bytu v Kamenické ulici ke kamarádům. Když jsme sem dojeli, napadl mě nožem. Určitě mi chtěl sebrat mého seata. Měl jsem pistoli, takže se mi podařilo se ho zbavit. Nevím vůbec, kam jsem ho zasáhl, věřte, že mi šlo o život.”

„Pánové, nechtě toho! Ta rána je opravdu nebezpečná,” prohlá

sil rezolutně lékař. „Má asi zasažené i velké tepny a ztratil spoustu krve. Musíme jet.” Stejně nebezpečné bylo podle doktora i zranění

pachatele. Dykovým lidem se ještě podařilo útočníkovi prohledat kapsy, ale nenašli u něj žádné doklady. Déle už zdržovat nemohli.

Sanitka vyrazila ulicemi Plzně. Zločinec i jeho oběť zůstali pochopitelně v nemocnici a oba se podrobili operaci. Kriminalisté zůstali, na ulici v podstatě s prázdnýma rukama. Měli prázdný taxík, pistoli, nůž, kaluže krve a naději,, že oběť i pachatel přežijí. „Výslech zatím docela určitě možný nebude, musíte si počkat několik dní,” zněla strohá zpráva lékařů, kterým se nadporučík Dyk posléze dovolal. Potvrdili aspoň, že oba muži jsou již mimo nebezpečí života.

Pokud se měl případ po dobu nepoužitelnosti klíčových postav pohnout kupředu, museli se kriminalisté soustředit na důkladné ohledání místa činu a také na hledání případných svědků v okolí. Dyk totiž z Noháčkových úst zaslechl zmínku, že se na vše dívali z oken nájemníci nejbližších domů. Do těch tedy šéf týmu vyslal své lidi a další skupina pátrala po totožnosti útočníka. Vodítkem bylo taxiká

řovo konstatování, že mluvil špatně česky. Mohlo tedy jít o cizince.

A právě v Kamenické ulici policejní pátrači objevili byt, ve kterém se zdržovalo několik mužů ze zemí bývalého Sovětského svazu.

Dalo to sice ještě trochu práce, ale hádanku s cizincovým jmé

nem se nakonec rozluštit podařilo. Osazenstvo bytu vyspávalo jakousi pitku a domluva s těmi chlapy byla obtížná, těžce artikulovali i rusky. Ale jméno postřeleného přece jen řekli. Mělo jít o jistého Sergeje Malachova, čtyřiadvacetiletého Bělorusa z Minsku, který do republiky přicestoval v červnu. Podle záznamů cizinecké služby ho v Bělorusku najala nějaká zprostředkovatelská firma na práci do Čech.

Hned po příjezdu začal v Plzni pracovat. Jenže chuť do . díla mu vydržela pouhých pár týdnů. Na stavbě dělal problémy, čas od času nepřišel do práce a v srpnu přestal do zaměstnání docházet. Jeho krajané, kteří s ním tehdy pracovali a které policisté vyslechli, měli za to, že se spojil s jakousi mafií. Prý i sám mluvil o tom, že se zaple

tl do nějakých nečistých obchodů. Chvíli žil v Plzni, pak v Praze, pak se zase vrátil… Všude prý měl spousty známých, samozřejmě mezi lidmi, kteří přijeli z východu za prací. Výslech Malachova byl ale pro kriminalisty stále hudbou budoucnosti.

Zato taxikář Patrik Noháček se už dal dohromady natolik, že za ním mohl Dyk přijít do nemocnice a vyzpovídat ho důkladněji. Jeho stav se zlepšoval tak rychle, že ho za osm dní lékaři propustili do domácího léčení, ovšem zanedlouho byl zpátky. Ukázalo se, že rána nožem zasáhla nějaký nerv a Noháček má problémy s hybností pravé ruky. Skončil znovu na operačním stole a v nemocnici pak pobyl až do . ledna . Znalci, kteří byli přizváni k ohodnocení závažnosti jeho poranění, konstatovali, že útok byl veden značnou silou. Ještě čtvrt roku po události si nebyli jisti v odhadu, zda taxikář bude mít trvalé následky. Shodli se na tom, že způsob přepadení a poranění byly natolik vážné, že ohrožovaly jeho život.

Ale zpět k výslechu, kterého se nadporučík Dyk nemohl do

čkat. „Ten večer jsem snad vozil jen samé Rusy,” vypověděl Patrik Noháček. „Ten, co si mě objednal před diskotéku a později mě napadl, chtěl odvézt ke známým do Kamenické ulice, ale na nějakou tu jejich oslavu pak začal právě se mnou svážet ještě další krajany. Jel jsem s ním dokonce ještě pro čtyři basy piva. Když jsme dojeli a už to vypadalo, že se rozloučíme, volal někdo z okna, ať ještě počká, že jeden z hostů pojede do Částkový ulice. Čekali jsme před domem a já vystoupil ven stejně jako zákazník. A na to asi právě čekal. Najednou jsem ucítil bodnutí do krku a tekla po mně krev.”

Taxikář chytil zákeřného pasažéra a oba se svalili na zem. „Podařilo se mi kopnout ho do břicha. Povolil paži, kterou mě svíral, a já v tu chvíli vyskočil a doběhl k vozu, kde vozím pistoli. Hnal se za mnou a mně se podařilo vystřelit v posledním okamžiku. Vůbec nevím, kam to dostal. Viděl jsem jen, že upadl. Pak jsem sáhl po radi

ostanici, a zavolal na dispečink, aby mi poslali záchranku a informovali policii. Na to vše se opravdu dívali lidé z několika oken i ti jeho kamarádi, kteří ale asi byli tak opilí, že jim vůbec nedocházelo, co se děje,” vypověděl Patrik Noháček.

Nadporučík Dyk už tou dobou o agresivním gastarbajtrovi ledacos věděl. Za přispění pražských kolegů zjistil, že Malachov vystudoval v Bělorusku vysokou vojenskou školu. Rok po jejím absolvování odešel z armády a se svými příbuznými se věnoval obchodu. V Minsku měl manželku a čekal na něj také půldruhého roku starý synek. Bylo tedy načase vyslechnout i hlavního protagonistu vražedného útoku. Dyk konečně dostal povolení k rozhovoru s mu

žem podezřelým z pokusu o vraždu. Od samého počátku dělal Bělorus potíže a nechtěl nic přiznat. Na lůžku měl dost času, aby si příběh oné noci upravil ve svůj prospěch.

„Byl jsem s kamarádem na diskotéce v Doubravce,” spustil Malachov pěkně od začátku. „Hrozně jsem se tam opil. Nalil jsem do sebe asi čtyři dvojité whisky, osm piv, nějakou vodku a za útratu jsem platí téměř šestnáct set korun. Pak jsem se rozhodl, že pojedu za kamarádem do Kamenické ulice, kde lidi od nás něco slavili. Měl jsem toho už .dost, ale vím, že jsem s taxíkářem svážel ještě další kamarády a že jsme byli také pro nějaké pivo. Nakonec chtěl ještě někdo odvézt, a tak jsme na něj čekali venku. Oba jsme vystoupili z auta. Najednou jsem toho šoféra kdovíproč uhodil…”

„Neuhodil. Bodl,” přerušil proud cizincovy řeči Dyk. „Bodl jste ho hluboko do krku.”

„Na nic takového si určitě nevzpomínám,” pokračoval Malachov. „Opravdu. Vím, že jsme se váleli po zemi a on mě prosil, ať ho nezabíjím, že mi dá všechno, co chci. Sliboval mi auto, peníze a další věci, jen když ho nechám žít. Zvedl jsem ho tedy za ruce ze země a vedl ho k autu. Jenže on pak z kapsy ve dveřích vozu vytáhl

pistoli a vystřelil na mě. Padl jsem na zem a od té doby si nic nepamatuju, byl jsem v bezvědomí.”

Malachov lhal, to bylo jasné Jak by mohl sáhnout po pistoli a vystřelit z ní muž, kterého držel za ruce? Kde by se vzala bodná rána, kdyby řidiče jen uhodil? Ze lži ho částečně usvědčoval i rozbor krve, v níž měl útočník v době činu , promile alkoholu. To v žádném případě není množství odpovídající stavu těžké opilosti.

„Nevěděl jsem vůbec, co dělám,” mlel stále dokola Malachov a snažil se odvést pozornost trochu jiným směrem. Policistům sá

hodlouze a tajemně líčil, jak ho pronásleduje jakási ruská mafie. Ale nadporučík Dyk už měl dostatek důkazů k tomu, aby Sergeje Malachova obvinil z pokusu o vraždu. Zahraniční dělník se tak rovnou z nemocnice dostal do vyšetřovací vazby.

Ve vazební věznici se Malachov podrobil zkoumání duševního stavu. „Až do doby, kdy ho napadený taxikář postřelil, si byl obvině

ný schopen plně uvědomovat své jednání,” praví se v posudku znalců psychologů a psychiatrů. „Projevují se u něj sklony k agresivitě.

Možnosti jeho resocializace jsou velmi omezené, protože postrádá vyšší sociální emoce. Ty se v dospělosti již nemohou vytvořit a vyvinout. Smysl trestního řízení je Malachov schopen plně chápat.”

Tak případ pomalu dospěl až před senát Krajského soudu v Plzni. Ten Sergeje Malachova poslal na dvanáct a půl roku do vězení.

Násilník se proti rozsudku sice hned na místě odvolal, ale Vrchní soud v Praze dal plzeňským soudcům za pravdu.

Smrt ve rvačce

Rvačku skupiny neznámých lidí na parkovišti firmy Teppich v Nových Dvorech oznámil kolem půlnoci na . listopad roku

noční hlídač. Policistům na operačním středisku v Chebu popsal, že sleduje bitku asi deseti osob a že v té mele jde skutečně o život. K

místu rvačky okamžitě vyjely tři hlídky a policisté se záhy přesvědčili, že hlídač ani v nejmenším nepřeháněl.

Vše se odehrávalo okolo čtyř automobilů na parkovišti. Několik zadržených bylo české národnosti, tři muži pocházeli z Vietnamu a byli těmi ostatními napadeni. Jeden z Vietnamců ležel ve škodě Pick Up v bezvědomí. Právě když sem dorazila blikající policejní vozidla, chystali se čeští bijci z místa činu zmizet.

Doktor přijel vzápětí. Dva Vietnamce s lehkými poraněními ošetřil na místě, muže v bezvědomí nechal odvézt bleskurychle do nemocnice. Kapitán Jan Beneš, který případ převzal v čele výjezdové skupiny chebských kriminalistů, měl však hned na místě k dispozici všechny ostatní aktéry noční bitky a mohl se se svými lidmi pustit do práce.

Vietnamci tvrdili, že je tihle místní chasníci přepadli, aniž k tomu měli nějaký důvod. „Mlátili nás pěstmi, kopali do nás a kamarádovi dokonce tloukli hlavou o karoserii auta,” postěžoval si mladší z dvojice, který hovořil velmi slušnou češtinou. Odpovídalo to také stavu nejvážněji poraněného Vietnamce. Podle lékaře utrpěl velmi závažné poranění hlavy.

Jeden z kriminalistů se hned vydal do chebské nemocnice, aby zjistil aktuální stav napadeného. V Chebu ho však již nezastihl. „Do

šlo u něj k nitrolebnímu krvácení se zástavou dýchání. Nguen Vinha jsme okamžitě nechali převézt na ARO do plzeňské nemocnice, protože byl na pokraji smrti,” vysvětlila primářka z chebské nemocnice.

Jedině operace v Plzni dává zraněnému šanci na přežití.

Kapitán Beneš se zatím v případu orientoval jen velmi ztěžka.

Každá strana tvrdila něco jiného a zejména mezi českými rváči se nenašel nikdo, kdo by chtěl o příčinách střetu promluvit podrobněji.

Z osmi Čechů, které policisté zajistili, vypadlo jen několik vět.

Vesměs tvrdili, že to byla jen dqcela obyčejná rvačka. Vietnamci se ale na věc dívali úplně jinak a jejich fičení bylo natolik přesvědčivé, že se nakonec Beneš rozhodl stavět především na jejich popisu udá

lostí.

„Napadli nás už večer v jednom erotickém salonu v Chebu, kde jsme se zastavili jen kvůli občerstvení,” vypověděl ten dobře česky mluvící Vietnamec. „Sedli jsme si k nějakému volnému stolku a objednali si pití. Všechno bylo v pořádku. Pak si k nám přisedli tři muži a dali se s námi do řeči. Tvářili se docela přátelsky a bavili jsme se dobře, jen Nguen Vinh jim téměř nerozuměl, protože do Čech přijel teprve před několika málo dny z Německa.”

Kriminalista neměl moc důvodů Vietnamcům nevěřit. Vždyť byli ve zřejmé menšině proti útočníkům, které se podařilo zadržet.

Kriminalisté museli začít hledat stopy sami, aby mohli v budoucnu dovést případ do konce. To už se hrozivě přiblížila tragédie, kterou zřejmě ani útočníci za cíl neměli. Benešův tým zatím pátral v erotickém salonu, aby zajistil všechny další možné stopy a důkazy, které by mohly napomoci při vyšetřování.

„Tady se posadili a objednali si občerstvení,” ukázala do rohu útulně zařízeného lokálu jedna ze zaměstnankyň erotického salonu.

Potvrdila, že si k nim přisedlo několik mužů, a i ona měla pocit, že se celá společnost velmi dobře baví. Vzpomněla si také, v kterém okamžiku se vývoj událostí změnil. S Vietnamci právě velmi živě diskutoval jeden chebský podnikatel, jistý Petr Rohánek, když vtom ke stolu přišla majitelka salonu a cizince vyzvala, aby zaplatili a ode

šli, pokud nemají zájem o erotické služby. Trojici asijských obchodníků se ale příliš nechtělo, a v tu chvíli právě Rohánek přešel od přátelské debaty k výhrůžkám.

„Skutečně jsem chtěla, aby zaplatili a vypadli,” potvrdila majitelka vykřičeného domu, kterou si Beneš samozřejmě nechal zavolat.

„Tohle není restaurace, ale erotický salon. Takových, co by sem přišli na čumendu ke kafi, takových by bylo… Jenže oni odmítli, a že prý nepůjdou. No a pak se ujal iniciativy pan Rohánek, se kterým se dob

ře znám. Naléhal, aby mě poslechli, ale jeden z těch šikmookých se tomu začal smát. Rohánek chytil toho, co měl takový knírek pod nosem, kolem krku a táhl ho ke schodišti. Tam ten Vietnamec nějak ztratil rovnováhu a spadl ze schodů. Pak se celá ta sešlost začala ně

jak strkat u vchodových dveří, u kterých jeden z Vietnamců rozbil sklo. Chlapi ho vyvedli ven a ti dva zbylí už vypadli celkem dobrovolně. Možná ještě venku dostali nějakou tu ránu, ale vím, že v mžiku nasedali do auta a odjížděli. Je pravda, že několik mužských se za nimi rozjelo v autech.”

Někteří ze svědků si vzpomněli, že auto s Vietnamci už při odjezdu řídil jeden z hostů podniku a účastníků incidentu. Jmenoval se Zbyněk Kučeravý. Bylo to prý tak, že někdo z osazenstva vykřikl cosi o pistoli, kterou má mít Vietnamec u sebe. Rohánek z nich chtěl tu zbraň dostat, a tak zorganizoval odjezd celé party na parkoviště mimo obec. Cizincům dosadil do vozu pro jistotu i šoféra a domluvil se s ním, že před skladem firmy Teppich z nich tu věc třeba vymlátí.

To další už chtěl kapitán Beneš slyšet přímo od Rohánka, který ze všech svědeckých výpovědí vycházel jako ústřední postava incidentu.

„Žádnou pistoli jsme před domem u Vietnamců nenašli, a proto jsme se rozhodli odvézt je někam mimo,” připustil podnikatel. „Na tom parkovišti dostali pár facek, ale stejně jsme u nich vůbec nic nenašli. Pak ten s knírem omdlel, a tak jsme ho uložili do jejich auta.

Byli jsme už na odchodu, když přijeli policajti,” vyprávěl Rohánek, jak to bylo podle něj… Hlas měl ale přece jen trochu nejistý a celou dobu uhýbal před Benešovým pohledem. Nepouštěl se do žádných podrobností, jako by hledal čas na to, aby si mohl všechno pěkně srovnat v hlavě. Kriminalisté věděli, že Rohánek nemluví celou pravdu. Měli už k dispozici výpovědi dalších lidí, kteří ztratili ostych a na ledacos si vzpomněli.

Tři dny po událostech na parkovišti přišla z plzeňské nemocnice do Chebu smutná zpráva. Nguen Vinh podlehl následkům zranění, přestože byl po celou dobu pod dohledem špičkových odborníků.

Pitva posléze ukázala, že příčinou smrti bylo rozsáhlé poranění mozku, nitrolební krvácení s následným otokem mozku a krvácení do mozku a mozkového kmenu.

Beneš tedy od této chvíle vyšetřoval trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti. O to víc bylo třeba přidat v dokazování a dokumentaci případu. V jeho kanceláři se znovu objevili všichni svědci, kteří měli k průběhu bitky co říct. Stále více bylo zřejmé, že nešlo ani tak o rvačku, jako o výprask, protože Vietnamci se téměř nebránili a jen přijímali ránu za ranou. Vývoj tak monotónního děje nebylo nijak snadné rozmotat, ale po několika dalších dnech výslechů bylo možno dokázat, co se vlastně stalo.

„Rohánek se do toho Vietnamce s knírem pustil na parkovišti u skladu hned, jak jsme vystoupili z aut. Chytil ho za vlasy a tloukl mu hlavou o karoserii vozu. Po jedné takové ráně se cizinec svezl na zem a upadl do bezvědomí. Rohánek ho honem naložil do jejich auta a asi bychom včas zmizeli, kdyby někdo nezavolal policii,” vypověděl jeden z mužů, kterého sice policisté zadrželi tehdy v noci na parkovišti, ale který zároveň odmítali jakoukoli účast na násilnostech a s vyšet

řovateli spolupracoval. Bylo to důležité svědectví a posloužilo jako základ k rekonstrukci činu, kterou Beneš s kolegy připravil. Na místo

svezl opět všechny aktéry kromě mrtvého Vinha a ještě jednoho Vietnamce, který podle informací od jeho krajanů několik hodin po napadení odcestoval do Vietnamu.

Při rekonstrukci už s policií lépe spolupracoval i Rohánek. Kriminalisté o něm věděli, že se nedávno musel zpovídat ze dvou přestupků týkajících se fyzického napadení. Tentokrát jeho surovost stá

la lidský život.

Díky všem svědeckým výpovědím mohl policejní vyšetřovatel zcela bezpečně konstatovat, že právě Petr Rohánek byl tím, kdo zavinil smrt čtyřiatřicetiletého Nguen Vinha. Násilník se poté ocitl ve vy

šetřovací vazbě a byl obviněn z trestného činu ublížení na zdraví. Ve stejném smyslu na něj také byla vypracována žaloba.

Rohánek se během pobytu ve vazbě podrobil i zkoumání du

ševního stavu. Soudní znalci z oboru psychologie a psychiatrie konstatovali, že obžalovaný byl schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a také byl schopen ovládat své jednání. Jeho osobnost byla podle posudku nevyrovnaná, ale při rvačce nešlo o ně

jaké zkratkovité jednání, nýbrž o naprosto uvědomělé násilnictví.

Petra Rohánka poslal Krajský soud v Plzni za mříže na pět a půl roku. Oba cizinci, kteří útok trestného komanda přežili, z Chebska zmizeli jeden zpět do Vietnamu, druhý zakotvil kdesi v okolí Prahy, odkud také dojížděl k soudnímu projednávání případu.

Nožem na opilého hosta

Malou vesničku Hazlov na Chebsku si lidé většinou pamatují jen proto, že je poslední obcí před hraničním přechodem ve Vojtanově. I tak malé místo se ale stalo dějištěm tragédie, která vzbudila pozornost celého regionu. Zejména nepočetné obyvatelstvo vsi na události z . listopadu roku hned tak nezapomene. Vražda, jejíž vyšetřování patřilo k těm jednodušším, se udala v jediné místní restauraci.

Od února si hospodu v Hazlově pronajal Štefan Holma, šestapadesátiletý soukromý podnikatel z Prahy. Nějaký čas už podnikal v rovněž pronajaté vinárně v pátém pražském obvodu a v západních Čechách při hranici s Německem. Nyní hledal šanci na rozšíření svých aktivit. Jenže v Hazlově se našlo hned několik lidí, kterým nový nájemce putyky nepadl do oka. Od samého začátku se dostával se zákazníky do konfliktů. Pro štamgasty, což byla výrazná většina mužských obyvatel obce, byly ceny, jež pražský podnikatel nasadil, neuvěřitelně vysoké. „Nás v hospodě potřebuje, a ne Němce, kvůli kterým ceny zvýšil,” stěžovali si lidé. S Holmou to ale ani nehnulo. Neshody vyvrcholily po necelých devíti měsících jeho působení ve vsi.

Kolem půl osmé večer sedělo v lokále tak jako po většinu dne jen několik místních. Žádní cizinci, od kterých si hospodský tolik sliboval. Ospalou atmosféru narušil svým příchodem až Milan Chladný, který patřil k Holmovým nejhalasnějším odpůrcům a často s ním zapřádal nejrůznější spory. Přihrnul se s kamarádem a oba už měli obstojně upito, zřejmě navštívili podobné zařízení ve vedlejší obci. Poručili si pár vodek, ale k zaplacení útraty se nakonec neměli.

Holmovým protestům se ovšem Milan Chladný postavil čelem.

„Pojďte, rozmlátíme mu to tady, ať ten hajzl táhne, odkud přišel,” vy

bízel ostatní hosty. Pro svůj nápad ale nenašel mezi sousedy pochopení, a tak alespoň nadávat a vyhrožoval. Nakonec po hostinském skočil a chytil ho za košili pod krkem tak, že začal modrat. „Když nechcete vy, tak ho zabiju sám,” řval jako smyslů zbavený.

Vyděšenému Holmovi se až po delší době podařilo vysvobodit ze sevření o více než deset let mladšího opilce. Rychle odběhl do kuchyně a násilník ho už nepronásledoval. Zřejmě předpokládal, že se tam ten ustrašenec zamkne a nebude ho více otravovat malichernostmi, jako je účet za pití. Jenže se tak nestalo. Dveře se vmžiku rozletě

ly znovu a v nich stál hostinský, z očí mu sršely blesky a v ruce tří

mal pořádný nůž. Než si Chladný stačil spočítat, co se vlastně děje, byl Holma u něj a nůž mu zabořil do břicha. Dvacet centimetrů dlouhá čepel zajela do těla až po rukojeť. Pak se hospodský ohnal nožem ještě jednou a zasáhl hosta do hlavy.

Z břicha i z týla se Chladnému řinula krev. Dopadl na židli u jednoho volného stolu, rukou se držel za břicho a druhou se opíral o desku. Vzápětí se však skácel na podlahu jako špalek. „Volejte rychle doktora,” vykřikl jeden z hostů a někdo se rozběhl k telefonu. Lékař do vesnice přijel neuvěřitelně rychle.

„Pro toho už bohužel nemůžu nic udělat,” konstatoval, když se zvedl od těla oběti. „Zemřel dřív, než jsme přijeli, a myslím, že bych mu nepomohl, ani kdybych stál vedle něj, když tu ránu utrpěl.” Doktor pak sám sáhl po telefonu, aby uvědomil policii.

Když do Slovanského domu v Hazlově dorazil nadporučík Petr Víšek z ašského policejního oddělení, bylo vše v restauraci ještě netknuté, hosté se skláněli nad nehybným tělem, mluvili potichu, ale domů nikdo neodešel. Víšek si vzal stranou Stefana Holmu, posbíral jen základní informace a místo činu zajistil pro vyšetřovatele z Plzně.

Po příjezdu plzeňského týmu se jako první pustil do práce technik, který bez problémů našel hned několik stop a také nůž jako vražedný

nástroj, který byl nejdůležitějším důkazem pro další vyšetřování.

Zatímco pohřebáci připravovali mrtvé tělo k převozu na soudní pitvu, začali policisté s výslechy svědků. Popravdě řečeno mnoho dů

ležitého se od nich nedozvěděli.

„Něco jsem jen zaslechl, ale neviděl jsem vůbec nic,” vypově

děl jeden z hostů. „Hrál jsem na automatu a upřeně jsem sledoval jen tu hru.”

„Odešel jsem na záchod krátce předtím, než k incidentu došlo.

Když jsem se vrátil, ležel už Chladný na podlaze a všude byla spousta krve,” tvrdil další.

„Oba se tady chvíli tahali, Chladný držel Holmu pod krkem.

Ten se mu potom vytrhl, utekl do kuchyně, a když se vrátil, bodl Milana bez řečí do břicha. Tu druhou ránu jsem už neviděl,” vzpomínal host, který seděl nejblíže šarvátce.

Ke slovu se dostala i manželka nájemce hospody, Eva Holmová, jenže její svědectví bylo prakticky k ničemu. „Já nevím vůbec nic, nebyla jsem ve výčepu, když se to stalo,” řekla. Nedokázala policistům případ objasnit, ale pomohla alespoň později, když se vyšet

řovatel chtěl více dozvědět o samotném Holmovi.

To už od vražedného útoku uplynulo několik hodin a nadporu

čík Víšek dostal do ruky předběžnou zprávu z pitevny. Příčinou smrti Milana Chladného byla bodná rána a následné masivní a prudké krvácení do dutiny břišní. Bodná rána nožem poranila cévy a břišní srdečnici. „Ránu na hlavě způsobilo pravděpodobně také seknutí nožem, ale oběť tím nebyla bezprostředně ohrožena na životě,” psali znalci. „Poškozený se v okamžiku smrti nacházel ve stavu těžké opilosti. Zemřel by naprosto jistě i v případě, že by mu byla okamžitě poskytnuta odborná lékařská pomoc.” Pracoviště soudního lékařství tak dalo za pravdu doktorovi z pohotovosti, který o Chladného šan

cích na přežití pochyboval hned na místě činu.

Za přítomnosti vyšetřovatele z plzeňského krajského úřadu vy

šetřování pak nadporučík Víšek začal s výslechem Stefana Holmy.

Ten pochopitelně tvrdil, že hosta zabít nechtěl. „Já ho chtěl jen zastrašit, poranit ho na noze,” zapřísahal se, „ale on se nějak pohnul a já ho zasáhl do toho břicha. To mi musí všichni dosvědčit stejně jako to, že mě Chladný napadl. Já už tu ruku s kuchyňským nožem prostě nestačil zadržet.”

Hostinský se bránil, ale jeho popis událostí už v samém počátku příliš nehrál s výpověďmi štamgastů, kteří nakonec přece jen něco viděli.

„Já to ale v base nevydržím, jsem nemocný člověk, mám nemocné srdce, špatně se mi dýchá…,” začal Holma hořekovat, když konečně pochopil, že je s ním opravdu zle. Nadporučík Víšek ho uklidnil, že bude mít možnost podrobit se lékařskému vyšetření. K

doktorovi bude muset navíc zajet hned, protože i on si nožem poranil jeden z prstů na ruce. Zatímco Holmu policejní hlídka odvážela k ošetření, policisté si vyžádali z evidencí a od manželky údaje o jeho minulosti. Ta podle několika zmínek místních obyvatel nebyla právě bez poskvrnky.

Podle ověřených informací byl Štefan Holma v roce odsouzen pro trestný čin vraždy k třináctiletému vězení a trest si beze zbytku odseděl. Dopustil se i několika krádeží a podvodů. V jeho trestním rejstříku napočítal Víšek celkem sedm záznamů, nešlo tedy o žádného beránka. Problémy měl i ve své vinárně v hlavním městě, kde došlo k nějaké výtržnosti. Ale tamní policii se zatím nepodařilo prokázat, zda ve vinárně v kritickém čase majitel byl.

Po ošetření u lékaře a důkladném zjištění zdravotního stavu vyjednali policisté pro Holmu vyšetřovací vazbu. Podnikatel se sice na

svůj zdravotní stav znovu odvolával a jeho advokát se ho pokoušel dostat z vězení ven, ale soudce, který o vazbě rozhodoval žádost zamítl jako neodůvodněnou.

Nadporučík Víšek se s kolegy vrátil do Hazlova ještě jednou.

To když prováděl rekonstrukci tragického večera za přítomnosti všech zjištěných svědků, Holmy, obviněného z vraždy a figuranta, který musel nahradit Chladného. Průběh rekonstrukce potvrdil vše, co se policisté o případu dosud dozvěděli, a navíc celkem spolehlivě vyvrátil obhajobu Holmy, který tvrdil, že chtěl soka jen zastrašit a zranit.

Během pobytu ve vyšetřovací vazbě se Holmovou osobností zabývali také znalci z oboru psychologie a psychiatrie. Ti potvrdili, že obviněný netrpí žádnou duševní chorobou. „V době činu byly u Stefana Holmy plně zachovány rozlišovací schopnosti. V tomto pří

padě mohl obviněný jednat v afektu strachu či ve zlobném afektu. Za své jednání je plně trestně odpovědný,” napsali odborníci do své zprávy.

O Holmově vině už nemohlo být pochyb. Vyšetřovatel proto předal jeho spis s návrhem na obžalobu státnímu zástupci. Krajský soud v Plzni pak Stefana Holmu odsoudil pro trestný čin vraždy k devíti letům odnětí svobody. Vrah se okamžitě odvolal k Vrchnímu soudu do Prahy. Ten nakonec rozsudek soudu nižší instance kvůli výši trestu zrušil. Senát Vrchního soudu se nakonec usnesl, že v tomto případě bylo namístě snížit trest pod dolní hranici sazby s ohledem na okolnosti, které vraždu provázely. Zejména proto, že spor vyvolal zavražděný a vůči hostinskému se i dříve choval agresivně.

To byl důvod, proč se plzeňský rozsudek jevil Vrchnímu soudu v Praze jako příliš přísný a tvrdý. Stefanu Holmovi nakonec vyměřil trest o čtyři roky nižší a vrah se proti pětiletému pobytu za mřížemi již dále odvolávat nemohl.

Pomsta za rozchod

Žena spěchala ztemnělou Chotíkovskou ulicí v Plzni a už z rytmu její chůze byla cítit nervozita. Co chvíli se ohlédla, jako by tušila, že ji někdo sleduje. Ve svých osmadvaceti lstech vypadala Růžena Hronská velmi přitažlivě, a tak se nikdo z kolemjdoucích, kteří dubnovým ránem spěchali do práce, nedivil jejím obavám a nervozitě. Kdyby byli pozornější, nemuseli by později někteří z nich strávit dlouhé hodiny coby svědci ohavného trestného činu na policejním ředitelství. Událost, kterou to ráno zažili, se jim však nezapomenutelně vryje do paměti. Sami připustili, že něco podobného viděli dosud jen ve filmu.

Útok přišel až ve chvíli, kdy se žena přece jen uklidnila, zvolnila chůzi a přestala se otáčet. Násilník se k ní přiblížil potichu několika skoky, vůbec ho neslyšela. Když už byl těsně za jejími zády, za

čal Růženě Hronské sprostě nadávat a cosi se jí snažil domlouvat. Ta se samozřejmě lekla, divže se jí kolena nepodlomila. Ale když zjistila, kdo ji zastavil, nabrala dech: „Já už tě nechci nikdy vidět,” řekla zostra. „Půjdeme si každý svou cestou, jo? Já už mám toho tvého věčného podezírání plné zuby!”

Lidé si všimli střetu těch dvou, ale bylo jasné, že se znají, a tak jejich hádka vzbudila u kolemjdoucích maximálně úsměv. „Musím tě špehovat, protože seš samej chlap,” řval muž a povalil Růženu Hronskou na zem. „Já nedovolím, aby si tě jen tak někdo odvedl,” dodal zlověstně a v té chvíli se zaleskla čepel nože v jeho ruce. Bez rozmýšlení bodl. Nůž zajel oběti do prsou a následovaly další rány mí

řené do stejného místa.

„Pomoc, proboha, co blázníš, lidi, pomóóc!” volala stále slaběji napadená žena. K místu nerovného boje se rozeběhlo několik mužů.

Jakmile je však útočník zahlédl, vyskočil a dal se na zběsilý útěk

směrem k nedaleké hlavní silnici, po které jezdí tramvaje. Muži ho přestali pronásledovat a sklonili se nad bezvládným tělem Růženy Hronské, která z otevřených ran silně krvácela. Mezi prvními přispě

chala na pomoc i procházející lékařka, která také poslala jednoho z čumilů k telefonu, aby zavolal záchranku a policii.

Sanita byla na místě téměř okamžitě. Lékař neztrácel čas zbytečným ošetřováním a nařídil bleskový převoz do nemocnice.

„Její stav je kritický, musíme šetřit každou vteřinou,” houkl na kolegyni, která na místě zůstala v roli svědka. Růžena Hronská však i přesto zemřela dříve, než sanitka do nemocnice dojela. Zranění byla smrtelná, už jí nebylo pomoci.

Na místo tragédie se sjelo několik policejních vozů a za chvíli se rozběhla rozsáhlá pátrací akce, jejímž cílem bylo zadržet prchající

ho vraha. Policisté uzavřeli celé plzeňské Severní předměstí, odkud pachatel zatím nemohl zmizet, pokud by někde v záloze neměl připravené auto. Akci řídil kapitán Jiří Zika z plzeňské kriminálky, který podobné honičky zažil už mnohokrát. Uvědomoval si, že pachatel má jen minimální náskok, takže když neudělají policisté nějakou chybu, musí ho chytit.

Zika doufal, že pachatel v prvních okamžicích po činu zazmatkuje a že na sebe upozorní podivným chováním.

O kousek dál na sídlišti se v mžiku objevili policisté v uniformách i v civilu. Šéf zátahu už tou dobou věděl, že Hronská zraněním podlehla cestou do nemocnice a že tedy s jejím svědectvím počítat nemůže. To byl další důvod, proč pachatel nesměl zmizet.

„Máme jenom popis, ale jestli nám ten chlap ze sídliště zmizí, bude nám pořádně horko,” zdůraznil Zika do vysílačky velitelům hlí

dek. Ti prohledávali uzavřenou městskou čtvrť píď po pídi. Už za deset minut se ozval jeden policista, že narazil na zajímavého svědka,

který se s pachatelem vraždy docela určitě střetl. „Zrovna prý startoval automobil, když se k němu přiřítil chlap s nožem v ruce a prosil, aby ho odvezl někam do města. Ten člověk sice netušil, že se tu před chvílí stala vražda, ale zdál se mu nějaký podezřelý, a tak ho odmítl. Vrah prý utíkal dál směrem k benzinovému čerpadlu na Karlovarské třídě,” dokončil hlášení pátrač.

U benzínky byly k dispozici hned čtyři hlídky a jedné z nich strachem pomatený vrah vběhl rovnou do náruče. Pětatřicetiletého Romana Chadimu zadrželi v oblečení, které přesně odpovídalo popisu, a se zakrváceným nožem v ruce. Podařilo se ho chytit pouhých dvacet minut po činu.

„Já jsem se zrovna chtěl jít přihlásit,” dušoval se Chadima, sotva mu na rukou zacvakla pouta. „Vona mi byla nevěrná, tahala se s kdekým a nedalo se to vydržet. Já ji prostě nechtěl ztratit. Nic jiného než smrt si nezasloužila,” sypal ze sebe zchvácený násilník. Na řádný výslech bylo ovšem nyní času dost. Pachatele už Zika měl a na setkání s ním se hodlal pečlivě připravit. Nejdříve potřeboval zjistit, s kýmže vlastně má tu čest. Stačilo totiž jednou se na Chadimu podívat a bylo zřejmé, že toho má za sebou dost. V tom se zkušený kriminalista nemýlil.

„Roman Chadima byl v minulosti již čtyřikrát soudně trestán, takže jste se trefil,” hlásil Zikovi podřízený z pátrací skupiny, který dostal za úkol podívat se do evidence. „Kvůli tomu, že byl věčně v base, je dokonce nevoják.” Jak se Chadima rozpovídal při zatýkání, tak u Ziky v kanceláři mlčel jako hrob. A to i přesto, že mu muselo být jasné, kolik nezvratných důkazů proti němu policie má. Zikovi trvalo dlouho, než mu rozvázal jazyk, ale po několika zahřívacích kolech Chadima konečně ze sebe vysypal, proč se rozhodl k tak surové

mu řešení svého vztahu s Růženou Hronskou.

„Byla to moje družka. Žili jsme spolu v mém bytě už několik měsíců. Měli jsme dohodu, že náš vztah bude naprosto svobodný.

Znamenalo to, že já si můžu přivést ženskou, která se mi zrovna líbí, a Růžena kvůli tomu nebude dělat scény. To samé platilo i opačně.

Když si přivedla nějakého chlápka a já byl doma, tak mi to nějak ani nevadilo. Ale měl jsem dojem, že mě podvádí ještě jinde, a to mě pří

šerně žralo. Přitom jsem ji nechtěl ztratit. Jenže jakmile jsem se jí o tom zmínil, začala vyhrožovat, že se sbalí a půjde. Prosil jsem ji, ať to nedělá, a ona si dala říct, ale před čtyřmi dny nakonec stejně utekla. Představte si, že mi jenom napsala na lístek, že si bere spacák a budíka a že bude radši spát někde venku. Hledal jsem ji všude možně, ale marně.”

„Tak jste ji nakonec našel,” konstatoval kapitán Zika, když dodiktoval první část výpovědi policistovi, který sepisoval protokol o výslechu.

„No, já jsem samozřejmě věděl, Kde pracuje, a tak jsem se rozhodl, že si na ni počkám, až půjde do práce. A vyšlo mi to hned napoprvé. Ona se celou cestu od tramvaje otáčela, jako by něco tušila.

Musel jsem se držet v zpovzdálí, ale opravdu mě neviděla. A tak se mi podařilo přiblížit se na několik metrů za ni. Snažil jsem se ji přesvědčit, aby se ke mně vrátila, ale bylo to marný. Trvala na definitivním rozchodu, že prý se k sobě nehodíme. V tu chvíli jsem sáhl po noži, povalil ji na zem a začal bodat. Já už nevím kolikrát.

A netuším, co bych nakonec dělal, ale musel jsem začít zdrhat, protože se k nám hnali lidé,” uzavřel svůj příběh Chadima. .

Po výslechu, který se při všem opakování a doplňování protáhl až do pozdních večerních hodin, vzal kapitán Zika do ruky ještě vý

sledky soudní pitvy. „Pět bodnořezných a bodných ran způsobilo prudkou a masivní ztrátu krve. Jedna z ran zasáhla levou plíci. Zá

roveň došlo k probodnutí plícnice nad výstupem ze srdce,” čteme v

posudku soudních lékařů. Pitva dále potvrdila, že zavražděná neměla v krvi žádný alkohol. Ten mimochodem lékaři nenašli ani ve vzorku Chadimovy krve.

K tomu, aby mohl případ uzavřít, potřeboval Zika ještě ofici

ální výslechy několika svědků, což snadno obstarali jeho podřízení.

Svědci v podstatě potvrdili to, co Chadima vypověděl. Někteří mohli dokonce citovat i útržky z hádky, která se mezi druhy před vraždou odehrála. Roman Chadima svoji vinu nepopíral ani před policejním vyšetřovatelem. Nebylo nijak komplikované umístit vraha ve vyšet

řovací vazbě. Tam se také podrobil zkoumání duševního stavu.

„Obviněný netrpí žádnou duševní chorobou. Jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly při činu plně zachované. Byl schopen si uvědomit dosah svého jednání. Motiv činu spatřujeme ve snaze zabránit partnerce v odchodu,” napsali znalci z oboru psychologie a psychiatrie. Pro Romana Chadimu nenavrhli dokonce ani žádný druh ochranného léčení. Vyšetřovatel tedy mohl spis uzavřít návrhem na obžalobu, který státní zástupce akceptoval.

Za celou tu dobu, než se případ dostal před soud, Chadima nezměnil nic na svém doznání ani na popisu tragické události z onoho dubnového jitra. Krajský soud ho proto odsoudil pro trestný čin vraž

dy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce dvanácti let.

Zklamaná družka

Muže s hlubokou bodnou ránou v hrudníku přivezli zdravotníci ze záchranky do nemocnice v Rokycanech . října roku . „Volali nás do jedné bytovky v Hrádku,” vysvětlil pohotovostní lékař kolegům z ARO. „Ležel tam tenhle a jenom chrčel. Někdo ze sousedství tvrdil, že ho bodla jeho holka. Nebyl čas si tam s někým povídat, naložili jsme ho a pospíchali do špitálu. Cestou jsme ale ještě stihli upozornit vysílačkou policii.”

Zraněnému se okamžitě začal věnovat lékařský tým, ale deset minut před půlnocí museli odborníci své nástroje složit. Pacient zemřel. „Byl v bezvědomí, šlo u něj o zástavu dechu i krevního oběhu,”

informoval později kriminalisty šéf oddělení.

Na místo činu dorazili během několika minut policisté z Hrádku u Rokycan. O případu vyrozuměli i rokycanskou kriminálku, a protože šlo o tak závažný případ, byl přivolán vyšetřovatel z Plzně.

Kapitán Václav Poslední nechal hned cestou jednoho muže ze své výjezdové skupiny v rokycanské nemocnici, aby zjistil nejčerstvější zprávy. Tou dobou těžce zraněný muž ještě žil. O jeho smrti se kriminalisté dozvěděli od svého kolegy okamžitě.

V bytovce, kde k tragédii došlo, se na chodbě svítilo a schodiště bylo plné nájemníků, kterým zvědavost nedala. Tísnili se co nejblíže u dveří, které už ovšem uzavřeli policisté z Hrádku. Ti ještě před příjezdem kolegů zjistili, že obětí vražedného útoku je dvaačtyřicetiletý Miroslav Hamouz a vrahem jeho osmnáctiletá družka Iveta Hrachovcová. Ta ve chvíli, kdy k domu dorazilo první vozidlo s modrým majákem, stála ve dveřích bytu celá potřísněná od krve a už na první pohled na tom nebyla psychicky dobře. Zatlačit ji dovnitř a zbavit se dotěrných sousedů trvalo policistům dost dlouho.

Policejní technik, který si jako obvykle rozbalil své věci na

místě činu jako první, měl nejdůležitější důkaz v ruce okamžitě. Kuchyňský nůž, který ukončil život majitele bytu, ležel totiž celý zamazaný krví v kuchyňském dřezu. Kapitán Poslední si zatím dovnitř zval jednoho po druhém nejdůležitější svědky z řad sousedů, zatímco Ivetu Hrachovcovou odvezli jeho podřízení k lékařskému ošetření a na prohlídku. I na ní totiž byly zřejmé stopy po boji, zejména v obli

čeji měla zřetelné šrámy.

Velmi důležitá byla pro vyšetřování výpověď hned prvního svědka. Ten bydlel v sedmém patře domu, a tedy přímo nad bytem zavražděného Hamouze. „To dnešní rodeo jsem samozřejmě nemohl přeslechnout,” líčil postarší muž. „Slyšel jsem křik, padaly rány, snad praskal i nábytek. Nakonec jsem vyšel na chodbu a sešel o patro níž.

Dveře bytu byly dokořán a uvnitř jsem našel Hamouze, jak klečí na gauči. V prvním okamžiku jsem si nevšiml žádné krve, ale chrčení, které z toho chlap vycházelo, bylo děsné. Jeho dcera Blažena mezitím vykoktala, že Hamouze bodla jeho družka, když ležel v posteli.

Pak jsem zahlédl i krev. Běžel jsem tedy do druhého patra, kde bydlí lékařka. Nebyla ale doma, a tak jsem k Hatnouzovi vytáhl alespoň jejího syna, který medicínu teprve studuje. Už na chodbě na nás volal soused, že se mu podařilo zavolat ambulanci.”

„Hamouz byl takový zvláštní člověk,” pokračoval soused. „Nebyl vyloženě zpustlý, ale hrozně pil. To tedy můžu potvrdit, protože, jsem s ním jeden čas dělal. Měl kvůli chlastu problémy i v práci.

Jakmile vyšel z fabriky ven, vždycky zamířil do hospody. Ženských vystřídal spoustu, ale žádná u něj dlouho nevydržela. Dřív nebo později je začal mlátit, a to se rozumí, že si sbalily kufry a utekly mu.

Vztek si občas vylíval i na svých dětech, takže syna mu nakonec soud odebral.”

Než se kapitán Poslední pustil do výslechu Hamouzovy dcery, volali mu už lékaři předběžné výsledky pitvy. „Příčinou smrti byla

prudká a masivní ztráta krve do levé podhrudniční dutiny z bodného poranění levé srdeční komory a okraje plicního laloku. Rána hluboká třináct a půl centimetru byla nepochybně způsobena nožem. S ohledem na charakter zranění nebylo možné zachovat oběť při životě, ani kdyby byla k dispozici sebelepší odborná pomoc,” dozvídal se šéf vy

šetřovacího týmu.

Sedmnáctiletá Blažena Hamouzová nebyla s otcovou novou družkou nijak zadobře. „Nepadly jsme si nějak do oka,” vypověděla.

„Schovávala přede mnou i jídlo, ale moc sejí zase nedivím. Táta všechny peníze propil a ona musela setsakra šetřit. Ze začátku, pár týdnů poté, co se k nám přistěhovala, s otcem docela dobře vycházeli.

Jenže časem se začali hádat. Ona mu vyčítala chlast, on jí zase nevě

ru. Hrozně na ni žárlil. Já jsem se o jejich problémy ale nijak zvlášť nestarala, hádek jsem se snažila nevšímat. I když ono to bylo těžké nevidět. Táta jí poslední dobou strašně bil, takže byla téměř stále samá modřina. K doktorovi s tím nikdy nešla. Při té osudné hádce jsem koukala na televizi a vůbec jsem je nevnímala. Až když za mnou Iveta přiběhla, že se s tátou poprali, vyšla jsem ze svého pokoje. O tom bodnutí mi nic neřekla ale hned z mého pokoje běžela sousedům volat záchranku. Tátu jsem viděla zakrváceného, a když jsem slyšela ty zvuky, které z něj šly, pochopila jsem, že je to s ním asi hodně zlé,” popsala nejdramatičtější okamžiky svého neradostné

ho života dcera zavražděného muže. .

Vyšetřování vraždy nebylo nijak složité. Tým kapitána . Posledního měl vraha, smrtící nástroj, věrohodné svědky a výpovědi, které si v ničem neodporovaly. Práce na případu však ještě nekončila.

Stopy, které technik na místě zajistil, museli ještě prověřit experti a zbývalo také vyslechnout několik svědků. V první řadě samu pachatelku vražedného útoku Ivetu Hrachovcovou, kterou se zatím lé

kařům podařilo dát natolik do pořádku, že ji mohli kriminalisté převézt na policejní ředitelství. Ve zprávě od doktora, který její po

ranění prohlédl a ošetřil, stálo, že rány a modřiny jsou skutečně čerstvé, ale žádná z nich nebyla nijak závažná. Výslech podezřelé dívky probíhal už za přítomnosti vyšetřovatele z Plzně.

„S Hamouzem jsem se seznámila asi před půl rokem v hrá

decké hospodě Svoboda,” začala Hrachovcová. Netrvalo dlouho a překvapil mě návrhem, že bychom to spolu mohli dát dohromady.

Rodiče mi to nejdřív nechtěli dovolit, ale nakonec usoudili, že jsem plnoletá a že je to můj život. Míra mi byl sympatický, a tak jsem se za pár dní stěhovala k němu do bytu. Bydlela s námi i jeho dcera Bla

žena. Nebyly jsme spolu nijak zvlášť zadobře. Klidný život s Mírou trval taky jen pár týdnů. Pochopila jsem, že jeho záliba v alkoholu je nesnesitelná. Z práce zamířil rovnou do hospody, a když přišel domů, byla z toho hádka. Nakonec mě začal bít a v poslední době už se mlá

cení a surové bití opakovalo vlastně každý den. Po takovém večeru jsem byla samá modřina.”

Iveta Hrachovcová musela se svým druhem zažít skutečné peklo, ale nedokázala od něj odejít. Snad se bála jeho reakce, snad se bála i rodičů, kdyby se s kufry v rukou objevila u jejich dveří. „Včera večer jsem přijela od babičky z Mirošova kolem půl sedmé. On nebyl doma a Blažena mi řekla, že o něm neví. Vyrazila jsem po hrá

deckých hospodách a hned ve druhé, do které jsem strčila hlavu, jsem ho našla. Seděl v Kulturáku, popíjel pivo a hrál karty. Hned jsem mu musela dát třicet korun, protože už neměl do hry. Kolem půl desáté se najednou zvedl a řekl, že jde domů. Ještě jsem neměla dopitou kolu, a než jsem stačila dopít a zaplatit, byl Hamouz pryč. Odcházela jsem asi deset minut po něm, a když jsem dorazila domů, ležel v posteli. Hned mi vynadal, že jsem samý chlap a že jsem kurva. Ohradila jsem se proti tomu, ale on vyskočil a strašně mě zmlátil. Já mu nakonec nakonec utekla do kuchyně a tam mi padl do oka nůž. Vrátila jsem se do pokoje, on už zase ležel v posteli. Třásla jsem se po celém těle. Povídám, že od něj už opravdu odcházím. On se ke mně ani ne

otočil a odsek, že to mě tedy radši zabije. V tu chvíli jsem se neudržela, skočila jsem k němu a nožem bodla do míst, kde tak zhruba mohl mít srdce. Hned jsem zase utekla do kuchyně a nůž hodila do dřezu. Až po chvíli jsem se k němu vrátila a viděla ho, jak klečí na posteli a chrčí. A já si ještě před chvílí myslela, že jsem probodla jen peřinu! Vyběhla jsem do pokoje pro Blaženu a k sousedům, aby zavolali záchranku. Soused se ani nevyptával a hned vytočil číslo, musel už dávno tušit, že se u nás jednou něco takového stane. Pak přibě

hl další soused s mladíkem, který bydlí někde dole a studuje medicí

nu…,” uzavřela svůj popis událostí Iveta Hrachovcová. Kapitán Poslední neměl důvodů jí nevěřit.

Mladou ženu, která vzala tak rázně spravedlnost do svých rukou, umístil soud do vyšetřovací vazby. Během pobytu v cele se podrobila zkoumání duševního stavu. Znalci konstatovali, „že v době spáchání trestného činu netrpěla a ani v současné době netrpí žádným duševním onemocněním. Ve chvíli, kdy vraždila, nacházela se ve stavu nezvládnutelného afektu. Její rozpoznávací schopnosti byly snížené pouze nepodstatně, ale ovládací schopnosti velmi, více než o polovinu,” napsali do posudku psychiatři a psychologové. Usoudili také, že obviněná žena má ve stresových situacích sklon k impulzivnímu jednání.

Na Ivetu Hrachovcovou posléze vypracoval státní zástupce ob

žalobu z vraždy. Krajský soud v Plzni nedlouho nato posoudil všechna shromážděná fakta i okolnosti, za jakých k činu došlo, a osmnáctiletou dívku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let.

Smrt tyrana

Řidič sanity našel cestu mezi paneláky ašského sídliště docela snadno. Zdálky totiž viděl houf lidí před jedním ze vchodů. Na to místo vyslala záchranku sestra z dispečinku, která pár minut před půlnocí . listopadu zvedla telefon a přijala zprávu, že na sídlišti je ošklivě poraněný člověk a jeho život visí na vlásku. Následovala pouze přesná adresa a klapnutí telefonu. Záchranáři vyrazili vzápětí. Lékař se na místo musel prodrat davem zvědavců. Na podlaze v kuchyni jednoho bytu ležel skutečně v tratolišti krve padesátiletý Zdeněk Pícka. Na první pohled byla zřetelná rána na hlavě, a jakmile se doktor sehnul blíž, zaregistroval také několik bodných ran v těle. Začal okamžitě s oživováním bezvládného těla, ale po několika minutách bylo vše marné. „Snažil jsem se ho udržet naživu,” řekl lékař, „ale nikam to nevedlo. Ten muž je mrtvý. Ztratil příliš mnoho krve,” vysvětloval manželce zemřelého, za jejímiž zády se tísnilo několik dětí. „Co se tu vlastně stalo?”

„Začal se hádat se synem, dokonce ho několikrát praštil, a kluk se neudržel,” přiznala žena. „Začal na tátu řvát, ať mu dá pokoj. Bylo vidět, že se mu snaží domluvit. Ale otec byl rozlícený, křičel na mladého, že mu zabije psy, protože mu dělá v práci ostudu. Pak ho znovu udeřil a’ syn se rozběhl do koupelny. Sebral kovovou tyč, která tam ležela, přiřítil se zpátky a tátu uhodil do hlavy. Manžel upadl, ale vstal a šel na kluka znovu. Ten ale sebral na kuchyňské lince nůž a několikrát do otce bodl. Zdeněk padl na zem a už nevstal. Rudolf se oblékl s tím, že se jde udat.”

Lékař ji vyslechl a pro jistotu zavolal na místní policejní oddě

lení ještě sám. Nikdo tam o vražedném útoku neměl tušení. U paneláku ale za pár minut zastavila jedna z policejních hlídek, která dostala příkaz vysílačkou. Jakmile muži v uniformách viděli na vlastní oči, že událost není výmyslem někoho, kdo právě nemá nic na práci, a že

v kuchyni opravdu leží mrtvý muž, uvědomili chebskou centrálu a požádali o asistenci výjezdové skupiny kriminalistů. Kapitán Petr Holub se tak se svým týmem na místo vraždy dostal necelou půlhodinku po Píckově smrti.

Když se zkušený kriminalista Holub na místě zločinu zhruba zorientoval, poslal několik hlídek do města, aby pátraly po údajném pachateli Rudolfu Píckovi. Ten se podle jeho soudu musel toulat či skrývat někde ve >městě. Že prostě utekl, bylo nabíledni, protože se na žádné policejní oddělení nepřihlásil. Ale nemohl zatím být nikde daleko. Technik začal s ohledáním místa činu a kapitán Holub se s několika dalšími kriminalisty pustil do výslechů členů rodiny a sousedů. Aspoň těch, kteří k události a ke vztahům v rodině Píckových měli opravdu co říci.

Jeden z Rudolfových sourozenců, šestnáctiletý Tomáš, se také vydal do ašských ulic. Řekl, že snad Rudolfa přivede k rozumu a přiměje ho, aby se přihlásil policii. A než se kapitánu Holubovi ozvala z města první hlídka, Tomáš bráchu skutečně přivedl. Ten bez protestů nasedl do policejního vozu a nechal se odvézt na policejní ředitelství.

„S jeho výslechem začneme hned, jak to skončíme tady v domě,” instruoval své kolegy šéf týmu, protože tady měl všechny potřebné svědky pohromadě. „Odvezte ho zatím do Chebu,” přikázal.

Jako první se ke slovu dostala čtrnáctiletá dcera zavražděného Monika. „Táta na nás byl hodně zlej,” vyprávěla dívka. „Před dvěma roky mě dokonce zmlátil tak, že mi zlomil ruku. Mámu zbil tolikrát, že se to snad ani nedá spočítat. Hrozně moc pil, a když se večer vracel domů, řádil jako pominutý. Vyhrožoval, že nás všechny zabije.

My děti jsme se často schovávaly po celém pokojíku, když večer vrzly dveře. Rudla se včera večer vrátil domů a začalo peklo. Táta se do něj hned pustil, vyčítal mu, že v práci dělá lajdácky, vyhrožoval, že mu zabije psy, a pak nás všechny začal vyhánět od videa. Rudla se ho

jako jediný z nás ze všech tolik nebál a uměl se mu i dříve postavit.

Odešli spolu do kuchyně a nám řekli, abychom spali. Slyšela jsem, že se hádají, a byla u toho i matka. Vím, že Rudovi říkala, aby to nedě

lal, že je to přece jen jeho táta. Slyšela jsem taky Rudu poprvé plakat a vzpomínám si, že než odcházel z bytu, opakoval stále, že to udělat nechtěl,” svěřila se Monika. Šestnáctiletý Tomáš dal kriminalistům také zcela otevřeně najevo, že otce nijak zvlášť v lásce neměl. „Neměl jsem ho rád, protože pil a pak mlátil maminku i nás,” vypověděl chlapec. „Když se to stalo, běžel jsem do sousedního domu, protože vím, že tam mají telefon. Ti lidé zavolali záchranku. Rudla se nás vž

dycky zastával, uměl se tomu ožralovi postavit.”

Kriminalisté začali chápat, že mají co do činění se skutečnou tragédií, která není motivovaná majetkovým prospěchem nebo opilstvím vraha, nýbrž vztahy, které v rodině zapříčinil sám zavražděný otec. Případ byl snadno objasnitelný, ale potvrdit relativnost Rudolfovy viny znamenalo ještě několik dní práce.

Dalším významným důkazem v neprospěch hlavy rodiny byla šokující výpověď nejstarší Píckovy dcery, sedmadvacetileté Růženy.

Nějaké čas už žila mimo s vlastní rodinou, ale ani ona neměla na otce nejlepší vzpomínky. „Doslova nás terorizoval,” řekla a v jejích očích nebyla znát ani sebemenší stopa pohnutí nad otcovým skonem.

„Často přicházel domů opilý a pak bil matku i nás děti, rozbíjel nádobí, nábytek, všechno… Vždycky si nějakou záminku, byť sebemalichernější, našel. Až když jsem se vdala a odstěhovala z bytu, poznala jsem, co je to klid. Pak už jsem s ním také žádné spory neměla.”

„Jedno mu ale do smrti nezapomenu,” začala vzpomínat po krátké pauze hlasem trochu nejistým. „Když mi bylo šestnáct, musela máma na nějaký čas do nemocnice. On tehdy přišel v noci ke mně do ložnice a začal mě osahávat. Vykládal při tom, že on musí být ten první, a nakonec mě opravdu znásilnil. Nevadilo mu, když jsem hro

zila, že to řeknu mamince a sourozencům. Skutečně jsem to udělala a maminka to ohlásila na policii. Táta z toho měl soud a odkroutil si dva roky v kriminále. Když se vrátil zpátky k rodině, vždycky říkal, že tohle nám neodpustí. Rudla se ho kupodivu jako jediný odmalička nebál, a i když byl bit jak žito, vždycky se mu postavil na odpor a bránil mámu i nás,” uzavřela svou výpověď Růžena.

Ještě před výslechem samotného Rudolfa Pícky se kapitán Holub dozvěděl výsledky soudní pitvy. „Muž utrpěl tržně zhmožděnou ránu na hlavě, bodnou ránu s poraněním krční žíly a srdečnice a další dvě rány skončily v mezižebří. Už první z bodných ran byla smrtelná.

U zraněného došlo k prudké a masivní ztrátě krve a nebylo možné zachránit mu život ani v případě okamžité specializované lékařské pomoci,” konstatovali soudní znalci ve své zprávě.

Na výslech čekal Rudolf Pícka v kanceláři chebské kriminálky několik hodin. Za tu dobu si stačil kapitán Holub udělat o rodině docela dobrý obrázek a do Chebu mohl zatím také dojet vyšetřovatel z Plzně, který případ převzal. Rudolf vysvětloval už docela klidným a smířeným hlasem, že když se včera otec vrátil z hospody domů, začal se do něj bez jakékoli příčiny navážet.

„Vykládal, jak mu v práci nestačím a že mi bude muset pobít psy. Nakonec nás začal všechny vyhánět od videa, které měli sourozenci puštěné. Několikrát mě praštil, ale já se dlouho držel a snažil se ho přimět, aby toho nechal. Odešli jsme alespoň do kuchyně, ale on tam po mně skočil znovu. To už jsem nevydržel a vzal jsem ho po hlavě tou tyčí, která ležela v koupelně. Když padl, chtěl jsem odejít, ale on se vyškrábal na nohy a začal mě zase napadat. Všechno ve mně vzkypělo, popadl jsem z linky nůž a několikrát bodl. Nevím už kolikrát, pamatuji si jen, že pak už ze země nevstal a že bylo všude kolem moře krve. Poslal jsem bratra pro záchranku a sám se vydal na policii, ale v půli cesty jsem se rozhodl vrátit, protože jsem si uvědo

mil, že jsem tam všechny mladší sourozence a mámu nechal v té spoušti. Chtěl jsem být s nimi. Cestou jsem potkal Tomáše a spolu jsme pak došli před dům, kde jsem se přihlásil policistům.”

Také Rudolf připomněl, že otec jednu sestru zneužil a druhé kdysi zlomil ruku. „Já z něj takový strach jako oni neměl,” doplnil otcovrah, „snažil jsem se ostatní bránit, ale znamenalo to jen, že jsem pak vždycky dostal nejvíc.”

Rudolf Pícka skončil ve vyšetřovací vazbě. V té době se také zkoumání jeho duševního stavu věnovali znalci z oboru psychologie a psychiatrie. Došli k závěru, že mladík netrpí žádnou duševní chorobou. „Neprokázalo se ani, že by byl závislý na alkoholu. V době činu byly jeho rozpoznávací schopnosti vcelku zachované, ovšem na minimum byly sníženy schopnosti ovládací, a to v důsledku nezvládnutelného afektu. Právě afekt ho dovedl k nerozumnému a surovému činu. Za ten je plně odpovědný před zákonem,” konstatuje zpráva.

Vyšetřování případu tak spělo ke konci. Vraždu, jak byl trestný čin kvalifikován, Rudolf Pícka nesporně spáchal. Sám se doznal, svědčily o tom výpovědi i zajištěné stopy. Ještě dříve než spis putoval s návrhem na obžalobu ke státnímu zástupci, byl však vrah z vazby propuštěn. Nebyl totiž žádný důvod ho dále zadržovat. Před senátem Krajského soudu v Plzni Pícka stanul v lednu roku . S

ohledem na okolnosti vraždy byl odsouzen k pěti letům nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Čtyři a jedna smrt

Přelom let a přinesl kriminalistům na Sokolovsku jeden z nejzávažnějších případů, jaký kdy řešili. Šlo vlastně o dvě tragédie, ale spojovala je postava pachatele, bezcitného a vyhaslého muže, který se nerozpakoval vztáhnout ruku ani na ženu v devátém měsíci těhotenství. Události začaly smrtí vrátného ze sokolovských Pozemních staveb, brzy ale pokračovaly vyvražděním rodiny vietnamského obchodníka…

Třiapadesátiletého vrátného Pozemních staveb v Sokolově Zdeňka Pečenku našli ráno . prosince bez známek života zaměstnanci firmy. Seděl ve vrátnici na válendě, hlavu měl skloněnou dopředu a všude kolem byla spousta krve. Lékař, kterého do závodu přivolali, zjistil, že muže někdo zabil dvěma ranami střelnou zbraní do hlavy. Policistům, kteří na místo dorazili vzápětí, nezabralo mnoho času ověřit, že vrah zřejmě připravil vrátného o služební pistoli a tou ho také chladnokrevně zastřelil.

Policisté usoudili, že pachatelem brutálního činu musel být někdo, koho Pečenka dobře znal a pustil si ho bez obav k tělu. Protože se služební pistole ráže , milimetru nikde nenašla, bylo nanejvýš pravděpodobné, že muži zákona

mají proti sobě ozbrojeného protivníka. Technik zajistil na místě několik důležitých stop, mimo jiné i dvě vystřelené nábojnice.

O pachateli však zatím kriminalisté z týmu kapitána Miroslava Marika nevěděli zhola nic. Pátrání se brzy rozšířilo na celý sever zá

padních Čech, policisté prověřovali desítky osob, které zavražděného muže znaly. Jenže dny a týdny práce nenesly žádný výsledek. Tak se přehouply vánoční svátky, Silvestr a Nový rok, z nichž si Maříkovi

muži nic neužili, protože vrah stále unikal.

. ledna přišla zpráva, že se stala ještě strašnější několikanásobná vražda. Tentokrát byl zabit vietnamský obchodník, jeho dcerka a manželka českého původu. Už . ledna spatřila u dveří bytu Binhových v Chodově sousedka jejich starší dceru. Ta zvonila, klepala, ale domů se dostat nemohla. Odešla nakonec, pravdě

podobně ke svým příbuzným, a na dveřích nechala vzkaz na kousku papíru. Ten sousedka registrovala netknutý i v příštích dnech. Bylo jí to všechno divné, protože nevěděla o tom, že by Binhovi nékam odjeli, ale nechtěla se do jejich rodinných záležitostí míchat. Po Vietnamci, jeho ženě a šestileté dcerce jako by se země slehla.

O další den později na zavřené dveře narazila také poštovní doručovatelka. Rozuzlení přišlo o několik hodin později. Jedni manželé z domu šli nakupovat a na chodbě je něco zarazilo. „Ty necítíš ten divný zápach?” zastavil se muž u dveří Binhových. Manželka přistoupila blíž a potvrdila jeho dojem. Rázem bylo po nákupu a manželé okamžitě volali na policejní oddělení.

Brzy dala manželům za pravdu policejní hlídka, která do domu přijela. Zápach byl opravdu podezřelý, a proto se policisté rozhodli otevřít dveře násilím. Jakmile se dveře rozlétly, spatřili na podlaze v kaluži krve osmadvacetiletou Marii Binhovou. V kuchyni našli jejího muže a v jednom z pokojů pak šestiletou dcerku. Všichni byli mrtví několik dní. Dál už policisté nepostupovali, místo zajistili a o tragédii vyrozuměli kriminalisty ze Sokolova. S jejich výjezdovou skupinou do Chodova dorazil i soudní lékař.

Doktor bleskurychle potvrdil původní tvrzení hlídky, že rodinu kdosi povraždil střelnou zbraní. Žena, které mnoho nezbývalo do porodu, musela přijít domů v okamžiku, kdy již její manžel a dcerka ne

žili. Ležela totiž v předsíni s napůl svlečenou bundou a bylo zřejmé, že ji vrah překvapil, když vešla do bytu. Všechny oběti měly kulku v

hlavě. Ženu a dítě zasáhl projektil do tváře, otec rodiny měl vstřel těsně za uchem. Soudní lékař už na místě vyjádřil přesvědčení, že k vraždě došlo dva až tři dny předtím, než hlídka těla nalezla. Jako pří

činu smrti určil ve všech případech poškození mozku.

Soudní pitva později lékařova slova potvrdila. „Muž zemřel ná

sledkem pohmoždění mozku po průstřelu hlavy, jeho manželku usmrtil průstřel mozkového kmene a dítě utrpělo rovněž pohmoždění mozku,” píše se v pitevní zprávě.

Kriminalisté se pochopitelně snažili zjistit něco o obětech od nájemníků v domě, většina lidí však věděla jen to, že s Binhovými nebyly žádné problémy. Velmi zajímavou informaci dostal kapitán Mařík o něco později z laboratoře od balistickěch expertů. Pří

slušníky rodiny vietnamského obchodníka zabila stejná zbraň, která vzala o měsíc dříveživot i vrátnému sokolovských Pozemních staveb. To byl základ, na němž už mohl Maříkův tým stavět.

“Šéf kriminalistů sestavil s kolegy hned několik vyšetřovacích verzí a stanovil plán co nejrychlejšího postupu. Ten zahrnoval prověrky vietnamských podnikatelů, ale vynechat nebylo možné ani tuzemské obchodníky a osoby z okruhu známých manželů Binhových. Základní hypotézou přitom bylo, že by vrahem mohl být člověk, který se znal jak se zavražděným Vietnamcem, tak i s vrátným. Kriminalisté se o cizinci snažili zjistit co nejvíce, zajímaly je jeho majetkové poměry, případné dluhy či nečisté kšefty. Ukázalo se, že Binh peníze spíš půjčoval, než dlužil. A mnozí lidé mu půjčky nevraceli. Mezi nimi tedy začal Mařík hledat vraha.

Pátrači prověřili desítky lidí a po mnoha dnech práce se výsledek skutečně dostavil. Našli muže, který dlužil Binhovi slušnou sumičku, a co víc, léta se znal s vrátným Pečenkou. Zadržet Petra Hůlku nebylo pro policisty velkým problémem. Neskrýval, že Vietnamci dlužil osmadvacet tisíc korun a že je měl už dávno splatit.

Ale neudělal to. Kriminalisté už z předchozího vyšetřování věděli, že se Hůlka během roku dostal do složité finanční situace, kterou bez půjčky nemohl vyřešit. Na splátky mnoha svých půjček si zase půjčoval, a tak před sebou dluhy valil doslova ze dne na den. Lidí, kteří mu pomohli, nebylo málo, takže měl v patách neustále spousty věřitelů.

Petr Hůlka vehementně odmítl, že by mohl mít s vraždami něco společného. Jeho námitky byly téměř věrohodné, alé proti němu už svědčila řada okolností. Odpor podezřelého muže změkl, až když se kriminalisté vytasili s důkazy o jeho vztazích se zavražděným vrátným. „K ničemu nebudu vypovídat,” vyštěkl Hůlka na kapitána Marika, ale bylo zřejmé, že už nemá chuť vymýšlet si další pohádky.

Vyšetřování se tím ale zastavilo na mrtvém bodě, protože doznání Mařík na stole dosud neměl a zbývalo vysvětlit ještě mnoho detailů. Policisté přinášeli další a další svědectví o Hůlkových dluzích, ale to stále nevysvětlovalo například motiv vraždy neškodného vrátného…

Až po delší době se Petr Hůlka opět rozpovídal: „Loni .

prosince jsem odjel z Chodova, kde bydlím, za svým dávným kamarádem Pečenkou do Sokolova. Věděl jsem, že dělá vrátného v Pozemních stavbách, a měl jsem štěstí, protože měl právě noční službu.

Potřeboval jsem pistoli, a tu on jako hlídač měl. Řekl jsem mu, aby mi ji alespoň na dvě hodiny půjčil, že bych si chtěl někde jen tak zastřílet, ale on s tím rozhodně nesouhlasil. Spustil na mě dost zhurta, co si myslím, že to není jen tak. Tak jsem mu tu bouchačku prostě sebral, a když se chtěl bránit, vystřelil jsem po něm. Začal chroptět, ale ještě se mě pokoušel chytit za bundu. Tak jsem vystřelil ještě jednou a z vrátnice jsem i s pistolí rychle vypadl,” vylíčil Hůlka bez pohnutí tragédii ve vrátnici. Jeho vyprávění odpovídalo soudní pitvě, která potvrdila, že Pečenka zemřel na pohmoždění mozku dvěma střelnými

ranami. Divné sice bylo, že byl nalezen v sedě, když Hůlka tvrdil, že se o zbraň tahali. Kapitán Mařík tušil, že šlo o mnohem překvapivější a zákeřnější útok, ale zatím nechtěl ztrácet čas detaily.

„A jak to bylo s rodinou Binhových v Chodově?” uhodil rovnou na vraha.

„Binh po mně stále naléhavěji chtěl vrátit peníze, které mi půj

čil. Dělalo to dohromady osmadvacet tisíc, a to byla suma, kterou jsem prostě nedokázal sehnat,” vysvětloval Hůlka. „Tak jsem se rozhodl, že se toho chlapa zbavím. U jeho bytu v Chodově jsem zazvonil už ráno. Když mi přišel otevřít, řekl jsem mu, že nesu peníze.

Pustil mě do bytu a já po něm hned v kuchyni vystřelil. Sesunul se na podlahu, ale v tom okamžiku jsem zjistil, že se na mě celou dobu dívá jeho dcera. Začala utíkat, ale dostihl jsem ji brzy v jednom z pokojů. Stačila taky jen jedna rána… Věděl jsem, že Binhova žena nepracuje a že asi každou chvilku přijde domů, protože Binh mi říkal, že je doma sám, že manželka vedla dceru do školy. Přišla za chvíli. Když zavřela dveře a začala si svlékat bundu, vystřelil jsem na ni. Hned nato jsem z bytu utekl,” uzavřel brutální vrah své doznání.

Necítil ani nejmenší pohnutí nad tím, že zabil ženu v devátém měsíci těhotenství. V jejím těle zemřel nedostatkem kyslíku i plod mělo to být další děvče.

Hůlka se tedy rozpovídal a ke všem čtyřem vraždám se opakovaně přiznal. Vysvětloval pak už jen zevrubněji, že ho zavražděný Vietnamec vydíral. Tvrdil, že si zbraň zprvu opatřil především na obranu sebe a své rodiny. Kriminalisté připravili rekonstrukci obou činů. Ta ukázala, že Hůlka nestřílel náhodně v nějakém afektu, ale velice přesně a chladnokrevně mířil. Všechny oběti přece usmrtil ranami do hlavy.

Znalci z oboru psychologie a psychiatrie u vraha nezjistili žádnou duševní chorobu nebo poruchu. Hůlka byl podle posudku

plně schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání.

„Je to ale psychopat s rysy nezralosti a agresivity,” napsali lékaři do zprávy, která je součástí vyšetřovacího spisu. Shodli se také na tom, že základním motivem Hůlková jednání byla zištnost.

Vyšetřování případu však přerušila ještě jedna tragická událost.

S tím, co se provalilo na jejího manžela, se nedokázala vyrovnat Hůlková žena. Spáchala sebevraždu. V dopisech na rozloučenou uvedla, že by se nikdy nedokázala smířit s myšlenkou, že prožila celý život po boku vraha. V Chodově ztratila všechny známé, lidé se jí vyhýbali.

Petr Hůlka byl podezřelý i z vraždy čerpadlářky v Lišově v jižních Čechách. To mu však policisté nikdy věrohodně nedokázali, a proto byl této části obžaloby zbaven. Za ostatní evidentně prokázané zločiny ho Krajský soud v Plzni odsoudil k doživotnímu pobytu za mřížemi.

Poprvé na šikmé ploše

Michal Jakoubek se . ledna roku chystal do školy tak jako každý jiný den. I tentokrát ho ke dveřím jejich atraktivního rodinného domku v Královicích na Plzeňsku doprovázela jeho sedmadvacetiletá matka Zuzana. Sotva ale otočila klíčem v zámku, vstupní dveře se zprudka rozletěly a za nimi stál neznámý mladý muž s nožem v ruce. Mlčky oběma pokynul, aby ustoupili zpátky dovnitř.

Vzápětí se vrhl na devítiletého Michala, přiložil mu nůž na krk a vyzývavě pohlédl na ženu, jako by chtěl zdůraznit, že právě v tomto okamžiku je schopen všeho, pokud nebudou ochotni vyhovět jeho přáním.

Matka nebyla dlouhou chvíli schopna se vzpamatovat z nenadálého přepadení a bezmocně koukala na vetřelce. Pohybem těla se snažila chránit syna, ten ale dramatickou situaci nebral vážně.

„Mami, to je jenom legrace,” křičel. Ale matka velmi dobře pochopila, že tohle není žádný špatný žert.

„Půjdete do sklepa,” ozval se mezitím nezvaný host a tlačil ženu s dítětem po schodech do suterénu. „Žádné otázky,” dodal ještě, aby předešel jakékoli konverzaci. Zuzanu se synem nakcnec ve sklepě zamkl. Ve sklepě bylo už jen slyšet, jak lupič prohledává všechny místnosti. Nepospíchal a v domě se zdržel dost dlouho, jako by měl jistotu, že ho nikdo nevyruší. Jestli to byla půlhodina nebo hodina, to ale paní Jakoubkova odhadnout nedokázala. Jí to připadalo jako věčnost. „Volala jsem na něj, když jsem slyšela, že prochází kolem dveří do sklepa,” vypověděla později. „Křičela jsem, aby nás pustil, že je nám zima, ale on na to vůbec nereagoval. Tedy reagoval a pořádně kopl do sklepních dveří. Chvíli nato jsem už slyšela, jak před domem startuje naše auto. Trpěla jsem dvojnásob, když jsem slyšela, jak ten trouba dává motoru zabrat.”

Když žena sebe a syna konečně vysvobodila z nedobrovolného zajetí, zavolala policii. Mezitím už stačila zjistit, že se lupič v bytě rozhlížel opravdu pečlivě a odnesl skutečně vše, co se jen odnést dalo. Jak to dokázal naložit, ví bůh. Kromě zlatých šperků a nejrůznější elektroniky zmizely například tři střelné zbraně, které patřily jejímu manželovi. Do vozu BMW , který Jakoubkovým rovněž ukradl, se toho vešlo určitě hodně. Žena si ale velmi rychle uvědomila, že jako první by se ke slovu měli dostat kriminalisté, a proto s celkovou bilancí škod na rodinném majetku počkala až na jejich příjezd.

V době, kdy na místo přijeli kriminalisté z Plzně, bylo už v plném proudu pátrání po automobilu a po pachateli. Ten byl podle Jakoubkové velice slušně ozbrojený a policisté proto museli při kont

rolách postupovat s maximální opatrností. Chlapík měl ovšem před policejními pátrači velký náskok. Nadporučík Petr Zajíček, který do Královic přijel v čele party kriminalistů, chtěl od paní Jakoubkové slyšet všechno ještě jednou. Nezkreslené vyprávění mělo pro jeho práci největší cenu.

„Dveře jsem ráno odemkla kolem půl osmé,” vyprávěla Jakoubkova. „Dělám to tak den co den, skoro na minutu přesně. Pohled na toho lumpa mě úplně odrovnal, přitom syn z toho měl legraci.

Chlap nás nastrkal do sklepa a Michalovi pořád držel nůž u krku.

Stačilo málo a snad bych se zbláznila.” Žena kriminalistům poskytla velmi podrobný popis násilníka a pak už s nadporučíkem Zajíčkem zaujatě sledovala práci policejního technika, aby během ohledávání místa činu upřesnila popis ukradených věcí. V tom už jí pomáhal i její manžel Radim Jakoubek, kterého se ženě podařilo zastihnout v práci. Ukázalo se, že zloděj odnesl například fax, hifi věž, dva bezdrátové telefony, videokameru a spoustu zlatých šperků — prstenů, náramků a řetězů. Radim Jakoubek upřesnil obavy své manželky, že ze skříně mu zmizela pistole Bereta ráže devět milimetrů se zá

sobníky a náboji, revolver Smith and Wesson ráže Speciál a pistole Buck Mark také s dostatečnou zásobou střeliva.

Tým kriminalistů strávil prohlídkou bytu několik dlouhých hodin. Všude byl dostatek stop a také hodně škod. „Vypadalo to od začátku jako bezhlavý útok nějakého amatéra,” vzpomíná na první dojmy z vyšetřování nadporučík Zajíček. Mezitím policisté v jedné z ulic v Královicích objevili ukradený automobil BMW. Z toho se dalo usuzovat, že lupič může být z Královic a auto použil jen na převoz lupu do nějaké skrýše, nebo kradené věci přeložil do jiného vozu a ujel. Tady se ale vyšetřování na několik dnů zastavilo a policisté v podstatě přešlapovali na místě.

Až po delší době přišli pátrači se zajímavou a velice důležitou

informací. „Už několik dní se tady ve městě střílí. Je to slyšet skoro každý večer a dva lidé už dokonce přišli hlásit, že jim někdo prostřelil okna,” oznámil Zajíčkovi šéf kralovického policejního oddělení.

Odtud tedy kriminalisté začali případ rozmotávat. Podle zajištěných střel určili, z jakého úhlu a tedy odkud vlastně mohl takový šílenec střílet. Stopa je dovedla až na dvorek starého zchátralého domku, který byl už delší dobu neobývaný. Patřil lidem, kteří bydleli na jiném místě Královic, a bydlela tu prý jejich babička. Nyní tu sousedé občas vídávali jen jejich syna…

Sedmnáctiletý Otomar Horník byl tou postavou, která, kriminalisty začala zajímat nejvíc. Expertiza zatím spolehlivě potvrdila, že projektily zajištěné za prostřelenými okny vyšly ze zbraní, které postrádal Radim Jakoubek. Zadržet výrostka nebyl pro místní policisty žádný problém. Rozhovor s ním už ale tak jednoduchý nebyl.

„Já že jsem někomu střílel do oken?” hájil se zprvu hoch. „To je hloupost, to jsem rozhodně neměl v úmyslu,” vyrazil ze sebe a nepřímo tak potvrdil, že je právě tím, kdo v obci střílel ke svému potě

šení a strachu sousedů.

Nadporučík Zajíček radostí poposedl, protože teď už měl prakticky vyhráno. Jestliže chlapec střílel, je také pravděpodobně autorem loupežného přepadení, protože projektily byly vystřeleny z ukradených zbraní. Pokud není lupič on, musel zbraně od zloděje koupit.

„Přesně takovým způsobem se ten kluk také může hájit,” upozor

ňoval kolegy na všechny možnosti nadporučík Zajíček, dříve než se opět vrátili do místnosti, kde Horníka vyslýchali. Ten ale dlouho problémy nedělal.

„Nikoho jsem nechtěl zranit, natož zabít,” začal vysvětlovat sedmnáctiletý mladík. „Toho, co jsem udělal v tom domě, hrozně lituju… já všechny věci, co jsem tam vzal, vrátím… prosím vás…,” zjihl najednou lupič. Vypadlo z něj ale také to, že už všechno nemá, pro

tože věci, které se mu nehodily, vyházel.

V tom tedy mluvil pravdu. Fax totiž zanedlouho přinesl na kralovické policejní oddělení člověk, který přístroj našel ve sněhu u svého domu. Několik kompaktních disků zase lidé našli v příkopu u silnice za Kralovicemi. Chlapec pak sám dobrovolně vydal elektroniku, zlaté šperky a především všechny střelné zbraně. Pochopitelně bez nábojů, které zlodějíček stačil pro svou potěchu vystřílet. Chybě

lo jen pár věcí. Například malou vzduchovou pistoli věnoval Horník svému kamarádovi, jeden ze zlatých prstenů zase kamarádce. Ti policistům předměty nakonec velmi rádi vydali, když se dozvěděli, jaký mají původ.

Vyšetřování však kriminalisty přivedlo k dalším mladíkovým nepřístojnostem. Výrostek se totiž přímo v Královicích stačil vloupat ještě do jednoho bytu, kde už ale nebyl tak úspěšný, co se týče lupu.

Odnesl si věci za necelých sedm tisíc korun, zatímco u Jakoubkových pobral majetek v hodnotě přes milion korun. Také k druhému případu se Horník bez vytáček přiznal a popsal krok za krokem vše, co s krádeží, tentokrát nedoprovázenou násilím na majitelích bytu, souviselo.

Když se případu ujal policejní vyšetřovatel z krajského úřadu, dospěl k názoru, že bude nutné zkoumat Horníkův duševní stav. Posudek znalců však mladíkovi žádné úlevy nepřinesl. „Jde o psychosociálně nedozrálou osobnost uzavřenější povahy. Vyznačuje se rysy nestálosti, vypočítavosti, skrytou ctižádostivostí, sklonem k dobrodružství a také nepevností morálních zábran,” napsali lékaři do posudku, který doplnil Horníkův spis. Shodli se, že pachatelovo jednání nemělo ráz nějakého zkratu.

Naopak bylo podle jejich přesvědčení cílené, racionálně promyšlené a chladnokrevně provedené. „Obviněný je dostatečně vybaven takovými rozumovými kvalitami, aby si byl schopen uvědomit

dosah svého jednání včetně společenské nebezpečnosti, kterou představovalo,” konstatovali znalci.

Otomara Horníka policejní vyšetřovatel obvinil z trestných činů loupeže, krádeže, porušování domovní svobody a nedovoleného ozbrojování. Krajský soud v Plzni později zvažoval i okolnosti, které mohly svědčit v chlapcův prospěch. Horník totiž až do té doby vedl bezproblémový řádný život. Soudci brali v potaz také jeho nízký věk.

Naopak proti shovívavosti mluvila obrovská škoda, kterou při loupežném přepadení způsobil, a také skutečnost, že nekradl pouze jednou. Horníkův první výlet do světa zločinu nakonec mladíka stál dva roky života, které musel strávit nepodmíněným trestem odnětí svobody.

Smrt veterána

Vražda ruského válečného veterána při lázeňském pobytu v Karlových Varech se v západních Čechách dočkala velké publicity.

Příběh dvojice mužů, které vojenské zásluhy svedly po padesáti letech v dalekých Čechách, je skutečně neobvyklý. Překvapivá krutost, alkohol i hluboký cit se v něm mísí právě tak jako v literatuře ruských klasiků. Tragédie se odehrála . července roku v pokoji číslo v karlovarském lázeňském domě Kriváň.

Tehdy jeden z ruských veteránů, kteří do lázní přijeli na’ pozvání české vlády v rámci oslav padesátého výročí osvobození, ozná

mil, že jeho spolubydlící nejeví známky života. Situaci nejdříve konzultoval s krajany ze zájezdu, pak ale přece jen zavolal lékařku.

Ta mohla pouze potvrdit, že muž je mrtvý. A hned také zvedla telefon, aby o události vyrozuměla karlovarské policisty. Podle jejího

soudu totiž stařec nezemřel přirozenou, nýbrž násilnou smrtí. Kapitán Marek Pospíchal z kriminálky byl v Kriváni za pár minut, neměl to daleko a dorazil dokonce dříve než kolegové z jeho skupiny.

„Je to docela určitě násilná smrt,” tvrdila lékařka. „Ten mrtvý má v obličeji spoustu modřin a na krku stopy po rdoušení, což také pravděpodobně bude příčina smrti.” Dobu smrti odhadovala mezi třiadvacátou a třetí hodinou v noci.

Pospíchal už věděl, že zavražděný pacient je třiasedmdesátiletý ruský válečný veterán Sergej Babuchin. Patřil ke skupině, která měla za odměnu tři týdny užívat léčebných kúr, společenských večírků a cest po okolí lázní. Vedení lázeňského domu bylo tragédií v delegaci očividně zaskočeno, ale kriminalistům dali šéfové společnosti k dispozici vše, co potřebovali, aby se okolnosti vraždy co nejrychleji objasnily. Jeli sanatorium spojováno s vraždou, není to pochopitelně nic příjemného…

Muž, který úmrtí ohlásil, byl Babuchinův o rok mladší spolubydlící Jevgenij Platov. Ten byl z celé události natolik rozru

šený, že Pospíchalovi vůbec nedokázal vysvětlit, co se v noci vlastně v pokoji dělo. Smrt kamaráda z bojišť a podle sdělení ostatních také letitého dobrého přítele stařec prostě vysvětlit nedokázal.

Soudní lékaři potvrdili původní odhad. Pitva potvrdila, že muž měl prokrvácené podkoží a povrchní vrstvy svalstva na krku, krevní výrony na sliznici hltanu, zlomený roh jazylky a překrvácené plíce.

„Příčinou smrti bylo udušení ze rdoušení. Všechna zranění vznikla za života zavražděného,” vybíráme z posudku odborníků soudních lé

kařů.

Kapitán Pospíchal musel co nejpodrobněji zmapovat poslední společný večer zavražděného a jeho kolegů. Skupina se předešlého dne zúčastnila večírku na rozloučenou, neboť příští den měl její po

byt v lázních skončit. Večírek byl na Goethově vyhlídce a podle mnoha svědectví veteráni holdovali nejen dobrému jídlu, ale zejména alkoholu, především pak tradiční vodce. Babuchin i Platov byli prý mezi těmi, kdo vypili nejvíc.

Kolem dvaadvacáté hodiny z vyhlídky odjela první skupina veteránů. Babuchin, Platov, jeden muž a ještě jedna žena pokračovali v hodech ještě asi hodinu. Poté i oni odjeli přistaveným vozem do Kriváně. Recepční potvrdil, že se všichni cizinci odebrali hned po příjezdu do svých pokojů a v konzumaci alkoholu rozhodně nepokra

čovali.

Dokumenty, které dostali kriminalisté o Platovovi, hovořily o tom, že jde o člověka poměrně inteligentního. V osmnácti letech nastoupil do armády a jako voják absolvoval celou druhou světovou válku. Osvobozoval Sovětský svaz, ale také Rumunsko, Maďarsko, Rakousko a válka pro něj skončila jen několik kilometrů od Prahy.

Za války byl čtyřikrát zraněn do zad a do nohou, což při nástupní prohlídce ukazoval lékaři. Po válce z armády odešel jako poručík, vystudoval vysokou školu a stal se nejprve učitelem dějepisu, později dokonce ředitelem školy. V posledních letech žil spíše v ústraní, protože jeho zdravotní stav mu už mnoho nedovoloval.

Kriminalistům trvalo dlouho, než se jim podařilo staříka s dlouhým bílým knírem přimět k rozhovoru. Nakonec se ale přece jenom rozpovídal. „Dostal jsem jeden z poukazů od vaší vlády. Dopravili jsme se letadlem do Prahy a odtud autobusem do Karlových Varů. Ubytoval jsem se s Babuchinem, svým dávným známým, který za války sloužil u letectva. Celá léta jsme se navštěvovali a dobře jsme si rozuměli. Spolu jsme i tady v lázních chodili na procedury a spolu jsme se také na závěrečném večírku pořádně opili. Myslím, že jsme to opravdu přehnali,” vyprávěl Platov.

„Asi půlhodinu před půlnocí jsme oba ulehli. Babuchin někdy

říkával, že v noci chrápu, a občas do mě i strčil, ale tentokrát se po mně někdo vysloveně sápal. Měl jsem strach, jestli to třeba není zloděj, a proto jsem se začal bránit. Stiskl jsem útočníkovi hrdlo a za chvíli byl klid. Hned nato jsme usnul. Ráno jsem těžce vstával, měl jsem hroznou kocovinu. Ani. mi nepřišlo divné, že se Sergejovi nechce zvednout. Nechal jsem ho být, šel jsem se umýt a pak jsem uklízel střepy z lampičky. Matně jsem si vzpomínal, že jsem ji rozbil v noci při potyčce s tím neznámým.”

„Pak už jsme ale měli nastoupit na poslední proceduru, čekal jsem venku a Babuchin pořád nikde. Vrátil jsem se tedy do pokoje a viděl jsem, jak vypadá. Tak podivně klečel u postele… Běžel jsem pro krajany, ale ti s tím nechtěli nic mít a poslali mě pro lékařku. Ta potvrdila to, čeho jsem se bál. Že je Serjoža mrtev. Já si ale opravdu nevzpomínám, co se vlastně v noci v pokoji dělo,” uzavřel stařík svou verzi událostí. V jedné z četných výpovědí, které v průběhu dne následovaly, Platov přiznal, že při ranním návratu na pokoj, když šel vzbudit kamaráda na proceduru, opakovaně hlasitě volal na Sergeje Babuchina a několikrát ho i šťouchl do boku, aby ho probudil. Při své kocovině si prý ale vůbec neuvědomoval, že by toho všeho mohl být příčinou.

Právě z takových vět, v nichž válečný hrdina mimoděk připouštěl svou vinu, pramenilo sílící podezření kriminalistů proti Platovovi. Důležité bylo i zjištění technika z Pospíchalovy skupiny. Ten totiž vyloučil, že by se v pokoji pohybovala třetí osoba, navíc sám Platov rozhodně tvrdil, že pokoj byl v noci zamčený. I tak bylo kriminalistům jasné, že je čeká ještě nejméně několik hodin vyšetřování.

Vše podstatné se přitom museli dozvědět během několika hodin, protože delegace byla na odjezdu.

Jevgenij Platov byl skutečně jediným člověkem, kterého bylo možné důvodně podezírat z vraždy v lázeňském domě. K případu

promluvila také žena, která s oběma přáteli vydržela večer na Goethové vyhlídce sedět až do odjezdu. „Podle mého názoru nebyli ti dva nějak neúnosně opilí. Když jsme přijeli autem před lázeňský dům, zamířili jsme rovnou do svých pokojů. Dál už se nepilo,” potvrzovala rozhodně Světlana, Zajcevová.

Do případu ale vnesla nové světlo, když se rozpomněla, že Babuchin s Platovém spolu měli před závěrem večera malou roztržku. Ostatním ze skupiny se ji ale podařilo rychle urovnat a hosté v restauraci si toho možná ani nevšimli. Zajcevová si bohužel nevzpomínala, o čem ten svár byl. A protože Platov noční události kvůli alkoholovému opojení v hlavě asi skutečně neudržel, mohli kriminalisté vytvořit jen domnělý scénář toho, co se v pokoji odehrálo.

„Mezi muži došlo v pokoji k dalšímu nedorozumění, které přerostlo i ve fyzický útok jedné či druhé strany. Ve stavu silné opilosti ztratili oba spolubydlící kontrolu nad svým jednáním a byl to Babuchin, kdo na vyjasňování názorů doplatil životem,” napsal do spisu kapitán Pospíchal. Ten dal případ k posouzení také psychologům a psychiatrům, kteří se dlouze zabývali Platovovou osobností.

Zjistili ale, že stařec netrpí žádnou duševní poruchou či chorobou. „Neshledali jsme u něho ani žádné známky alkoholismu,” překvapili znalci Pospíchala svou zprávou. „V kritické době ovšem právě alkohol sehrál v jednání obžalovaného zásadní roli. Vzhledem k mužově vysoké inteligenci je jeho resocializace velmi nadějná,”

usoudili odborníci, ale neuznali nárok Platová na snížení trestní odpovědnosti s ohledem na požitý alkohol, protože podle jejich mínění mu byly účinky pití dostatečně známy.

Hlavní líčení u Krajského soudu v Plzni využil válečný veterán Platov k sérii patetických vystoupení. Přísahal předsedovi senátu, že se vodky již do smrti nedotkne. Připustil, že se při svém věku už ani nemusí dočkat propuštění na svobodu, ale právě v takovém případě

žádal, aby mu po smrti vyřízli srdce a nechali je pohřbít v Rusku.

„Miluji svoji zemi a stále nemohu uvěřit, že jsem zabil nejlepšího kamaráda,” deklamoval vrah v soudní síni. Vyslovil ovšem také přání, aby si trest mohl odpykat v České republice. Válečný hrdina se totiž neskrýval s opravdovými obavami, že by trest doma nepřežil. Bál se především pomsty ze strany Babuchinových příbuzných.

Soud vzal v potaz všechny zjištěné důkazy a okolnosti činu, přihlédl i k věku a zdravotnímu stavu Jevgenije Platová. Odsoudil ho ke čtyřem letům nepodmíněného odnětí svobody a následnému vyhoštění ze země. Vyšel tak ale v podstatě vstříc vrahovu přání odsedět si trest v tuzemsku.

Vraždil slepec

V rutině kriminalistické práce se čas od času objevují případy, které jsou neobyčejné a znějí téměř neuvěřitelně. . Mezi ně patří i na první pohled všední tragédie, která se odehrála v říjnu roku v Chranišově na Sokolovsku a jejíž rozuzlení doslova vyrazilo dech i otrlým mužům zákona, na něž vyšetřování tohoto případu vyšlo. Neobvyklá byla především osoba pachatele vraždy…

Obyvatelé Chranišova tehdy v říjnu zaregistrovali, že od rána nevychází ze svého domku dvaaosmdesátiletá Anna Varcabová.

Stařenka žila sama, lidé ze vsi ji navštěvovali jen sporadicky, a tak není divu, že si její nepřítomnosti nevšimli hned. Když se ale sousedé shodli na tom, že už ji dlouho neviděli a že se asi s paní Varcabovou musí dít něco podezřelého, domluvilo se hned několik mužských na tom, že bude lepší, když do jejího domku zajdou. Zkoušeli klepat na

dveře a na okna, ale nikdo jim neotevíral. Pokoušeli se otevřít násilím, dveře však držely pevně, a kdyby je sousedé přece jen chtěli vyrazit, museli by je asi pořádně poničit. Po chvilce dohadování proto usoudili, že by z toho nakonec mohli mít nepříjemnosti a že takový krok radši přece jen nechají na policii.

Policisté nejdříve zkoušeli totéž, co lidé z vesnice. Celé stavení obešli, klepali, pokoušeli se dostat dovnitř i jinudy než dveřmi, ovšem také neuspěli, a tak nakonec použili násilí. Jakmile se dveře rozlétly, bylo vše jasné. Majitelka domku ležela uvnitř bez známek života.

„Běž k vysílačce a zavolej centrálu. A ať pošlou doktora. Je asi mrtvá,” křikl policista z obvodního oddělení na svého kolegu z hlídky, který zůstal stát u vchodu, aby zabránil zvědavým vesni

čanům ve vstupu do útrob domu, kde mohly být důležité stopy.

Pohotovostní lékař dorazil asi za půl hodiny a konstatoval, že žena je po smrti již několik hodin. „Podle mého názoru ta žena nezemřela přirozenou smrtí. Vypadá to, že ji někdo zardousil,” sdělil doktor policistům. Bylo tudíž nutné zavolat kriminalisty ze Sokolova.

Dalšími, kdo se vydal na cestu do Chranišova, byli soudní lékař a vyšetřovatel z Plzně. Sokolovský tým kapitána Jiřího Proroka šlapal jako hodinky. Kriminalisté se do případu ponořili, jak to měli už mockrát vyzkoušeno. První se do práce pustil technik, který začal se zevrubným ohledáváním místa činu. Netrvalo dlouho a přišel za kapitánem Prorokem s prvními informacemi. „Ten člověk musel peč

livě prohledat celý dům. Jednak je tu nepořádek, jednak není nikde ani jediná koruna, ani jediný kousek nějakého šperku…,” soudil technik.

Ten pak pokračoval ve své práci a Prorok se se zbytkem výjezdové skupiny vydal mezi sousedy, zjistit, co by lidé o tragédii mohli

vědět. Vycházel z předpokladu, že v tak malé obci každý každého zná a cizí člověk by určitě pozornosti obyvatel neunikl. Vyloučit se však nedalo ani to, že stařenku zavraždil někdo z místních lidí. Třeba někdo, kdo ji znal a mohl o ní a o jejím majetku ledacos vědět. Ještě v době, kdy kriminalisté pracovali v Chranišově, přišla zpráva z pitevny, kam nechal tělo zemřelé převézt soudní lékař. Ukázalo . se, že pachatel ženu usmrtil obzvlášť brutálním způsobem.

Oběť utrpěla četná zranění v obličeji a měla zlomenou hrudní kost a žebra. Zemřela pak skutečně na zardoušení, jak odhadoval už lékař z pohotovosti. Podle vyjádření odborníků musel vrah do stařenky kopat a bít ji pěstmi.

Policisté se pak zaměřili nejen na sousedy a příbuzné mrtvé dů

chodkyně, ale i na některé recidivisty, které evidovali v širším okolí.

Jen na Sokolovsku to znamenalo prověřit několik desítek lidí, ale po případném vrahovi museli Prorokovi muži pátrat i v dalších okresech, takže do objasňování případu zapojili i kolegy z okolních ředitelství. Vybírali zločince, kteří už měli rejstřík zaplněný tresty za ná

silné činy. Trefou do černého však tentokrát nakonec byly výpovědi vesničanů. Ty kriminalisty dovedly k jistému Martinu Hodlovi. Bylo to ale takové rozporuplné podezření.

Devětačtyřicetiletý muž byl v minulosti již několikrát soudně trestán a ve vězení strávil téměř polovinu svého života celkem dvacet roků. Jenže proti tomu, aby byl nyní podezříván z vraždy, mluvil jeden velmi významný fakt. Hodí byl totiž už několik let úplně slepý.

Tvrdil, že o zrak přišel, když mu při práci vstříklo do očí vápno.

Ale zprávy z věznic, kde prožil dlouhá léta, svědčily spíše o ně

čem jiném. Muž se podle nich velmi často pokoušel sám sebe poškodit, aby se dostal za vězeňské brány. Už ve dvaceti letech si poprvé nasypal do očí inkoustovou tuhu, což je oblíbený kriminainický recept. To později ještě několikrát zopakoval, až se mu definitivně po

dařilo ztratit zrak. Mezi vězeňskými sebepoškozovači patřil k vý

lučným hvězdám. Jeho záznamy hovoří o desítkách pokusů, mimo jiné o tom, že si Hodí přeřezal achilovky, nebo že spolykal bezpočet nebezpečných předmětů.

Hodlá si kapitán Prorok pochopitelně nechal okamžitě předvést do své kanceláře, aby se ho zeptal, jak je možné, že jej lidé v Chrani

šově v inkriminované době viděli. „Vždyť já jsem úplně odkázaný na pomoc lidí, bez nich nepřejdu ani ulici,” hájil se slepec od samého začátku. „Všichni se proti mně spikli,” vysvětloval, proč je podezřelý z vraždy. Namítal, že jako slepec nemohl takový čin provést, že nemohl prohledávat domek, aniž by za sebou zanechal nějakou stopu.

Jenže důkazů proti němu měli kriminalisté v té době už víc než dost. Jednak jej několik vesničanů u domku vidělo, jednak pátrači poměrně záhy našli svědky, kteří potvrdili, že u Martina Hodlá viděli věci, jež kriminalisté postrádali v domě zavražděné paní Varcabové.

Věděli už od příbuzných, že z domku zmizely nejméně čtyři tisíce korun v hotovosti, zlatý řetízek, modlitební růžence a další věci.

Slepý recidivista ovšem dál trval na tom, že policisté všechny důkazy proti němu vykonstruovali.

Soudce vyšetřovateli bez problémů schválil vzetí Martina Hodlá do vazby. V době, kterou slepec trávil v cele, se jeho duševním stavem zabývali znalci z oboru psychologie a psychiatrie. Ti vyslovili přesvědčení, že muž obviněný z brutální vraždy důchodkyně je velice inteligentní bytostí a disponuje matematickými kombinačními vlastnostmi. Jako nepříliš nadějnou ovšem viděli možnost, že by se kdy mohl změnit a vrátit se zpět do společnosti, protože za mřížemi už strávil příliš dlouhou dobu.

Vyšetřovatel toho měl ve spisu dost na to, aby mohl případ postoupit státnímu zástupci s návrhem na vypracování obžaloby. Musel však dotáhnout do konce ještě jednu záležitost. Ukázalo se, že Hodí

měl ještě škálu dalších nečistých aktivit. Bez ohledu na svůj zdravotní handicap podváděl tak, že by se za to zdravý lump stydět nemusel.

Ukázalo se, že nabízel k prodeji pražské a brněnské byty o nichž lživě tvrdil, že jsou jeho majetkem. Od lidí, kteří mu uvěřili, vybral zálohy ve výši dosahující téměř devadesáti tisíc korun. Naštěstí mu naletělo jen pár opravdu důvěřivých lidí, v ostatních případech mohl vyšetřovatel mluvit nanejvýš o pokusu o trestný čin podvodu.

I před plzeňským Krajským soudem se Hodí hájil svým handicapem a donekonečna opakoval, že jako slepec nemohl takový čin, jakým je brutální vražda, provést. „V minulosti jsem mockrát kradl a byl jsem za to v kriminále, ale nikdy bych nevraždil,” vysvětloval recidivista. „Ale i s tou zlodějnou jsem se dokázal ovládat. V minulosti jsem měl hodně přítelkyň, a těm jsem nikdy nic nevzal. Pravda, taky jsem jim nic nedal. Než bych koupil družce bonbon, to bych raději zaplatil psovi maso,” ilustroval před senátem zřejmě nechtěně svůj vztah k ženám Martin Hodí.

Soud neměl o dostatku a kvalitě důkazů pochybnosti,’ přestože se recidivista k vraždě nikdy ani náznakem nepřiznal. I soudci byli překvapeni tím, že nevidomý člověk byl schopen tak brutální vraždy.

Prorokův tým si vysloužil mezi kolegy uznání za to, že se nenechal Hodlovým postižením odradit. Kriminalisté nepropadli soucitu, který si vrah tak snadno získával díky svému postižení u jiných lidí.

Krajský soud v Plzni odsoudil Martina Hodlá po zvážení všech okolností k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na devatenáct let.

Výjimečné tresty mohou tedy postihnout i lidi, kteří by u leckoho na

šli slitování. Brutalita Hodlova posledního činu v kombinaci s jeho minulostí však slitování nesnese.

Dluhy jako motiv

První říjnový den pětadevadesátého roku se pomalu naplňoval.

Byla neděle a taxikáři na Palackého náměstí v Plzni začali sbírat první rita. Tou dobou se u řady čekajících vozů objevila dvojice mladíků. Zamířili k prvnímu autu a přes stažené okénko na sebe upozornili řidiče. „Chtěli bychom odvézt do Litic,” oslovil jeden z mlá

denců taxikáře, který hned ochotně otevřel dveře. Jeden z pasažérů usedl dopředu, druhý si udělal pohodlí na zadním sedadle. V Liticích, které jsou městskou částí Plzně, byli za pět minut. Taxikář pomalu projížděl hlavní ulicí a ti dva se rozhlíželi, jako by někoho hledali. Nakonec se po sobě jen koukli a řidiči oznámili, že potřebují, aby je svezl ještě do Horní Břízy, vzdálené nějakých dvacet kilometrů.

„Řekl jsem si, že tam na ně měl asi někdo čekat, ale prostě se nedostavil,” líčil začátek jízdy, která se zanedlouho vyvinula velmi dramaticky, řidič Petr Hlobil. Ten s cestou do Horní Břízy souhlasil.

Nezajímalo ho v podstatě, jaké mají zákazníci problémy či vrtochy, ale to, jestli budou mít na zaplacení. Na to už ale nedošlo, a k nové

mu cíli Hlobil s dvojicí také nedojel.

„Pár stovek metrů před Horní Břízou povídá ten, co seděl vedle mě, jestli prý bych někde nemohl zastavit,” vzpomínal Petr Hlobil.

„Vyhověl jsem mu, on vystoupil z vozidla a poodešel kousek stranou. Trvalo pěknou chvíli, než se vrátil zpátky. Myslel jsem si, že hned pojedeme dál, ale když se ten kluk vrátil, měl jsem se co divit.

Jeho parťák, který se rozvaloval vzadu, na mě vytáhl nůž. První rána do zad mi naštěstí neublížila, protože nůž nějak sjel po mé bundě.

Než ten lump napřáhl k další ráně, stačil jsem se otočit a instinktivně jsem zvedl ruce ke krku, kam mě chtěl zasáhnout. Ránu jsem zachytil, ale rukou mi okamžitě projela prudká bolest a vyřinula se spousta krve. Podařilo se mi ale otevřít dveře a vyskočit z auta. Venku jsem

hned vytáhl pistoli, kterou jsem si nedávno pořídil právě z obav před takovým útokem, a vystřelil jsem do vzduchu. Stačilo jednou. Ti dva se okamžitě polekali a utekli,” uzavřel taxikář Hlobil výpověď peč

livě zaznamenávanou kapitánem Jiřím” Vlčkem. Ten k Horní Bříze vyrazil s výjezdovou skupinou kriminalistů hned, jakmile případ oznámila centrála Hlobilovy taxikářské firmy. Řidiče během jeho vyprávění ošetřoval pohotovostní lékař, který byl na místě dokonce ještě o chvilku dříve než policisté. Zranění na taxikářových prstech označil jako těžké. „Musí co nejdříve do nemocnice,” rozhodl lékař a kapitán Vlček měl co dělat, aby se od napadeného muže dozvěděl alespoň stručný popis násilníků, než sanita vyrazila směrem k plzeň

ské Fakultní nemocnici.

Obrázek, který si mohli kriminalisté o dvojici zločinců udělat, nepatřil mezi nejpodrobnější. Pátrači dostali k dispozici jen rámcový popis oblečení. Jisté bylo jen to, že šlo o chlapce velmi mladé. Na opuštěném místě mohl šéf pátrací skupiny jen stěží počítat s pomocí svědků, a proto poslal své dva kolegy do Plzně, aby raději na Palackého náměstí zkusili najít nějaké informace mezi taxikáři. Ně

kteří z nich přece museli ty dva vidět, když nastupovali do Hlobilova vozu. Technik se zatím pustil do ohledání místa činu a prohlídky taxíku.

Vlček se rozhodl, že na stopu zločinců nasadí služebního psa.

Od přepadení neuplynula dlouhá doba a od téhle osvědčené metody bylo skutečně možné očekávat úspěch. Služební vlčák se stopy také opravdu chytil a psovoda doslova hnal asi dva kilometry terénem k železničním kolejím a nakonec k nádraží v Horní Bříze. Dál si kriminalisté museli poradit sami.

V hlavě kapitána Vlčka se okamžitě začaly rodit verze, které situace nabízela. Pachatelé mohli být místní, ale vzhledem k tomu, že se vydali k vlaku, nebylo by také divu, kdyby pocházeli z jiného

místa. Určitě ale nebyli z daleka, když tak dobře znali okolí Plzně. To vše museli začít pátrači co nejdříve prověřovat. K zásadnímu zvratu ve vyšetřování chybělo tou dobou ještě několik hodin.

Policejnímu technikovi se mezitím podařilo najít nůž, kterým zákazník na taxikáře zaútočil. „Musel se do toho pořádně opřít,” konstatoval technik, když ukazoval kapitánu Vlčkovi kuchyňský nůž, jehož ostří bylo ohnuté jako luk. Bylo jasné, že pachatelé svou oběť nehodlali nikterak šetřit! Taxikář mohl hovořito notné dávce štěstí, když takové hrozbě unikl jen pořezaný. Podle zprávy z nemocnice utrpěl sice Hlobil hluboké řezné rány na pěti prstech pravé ruky, ale v nemocnici zůstat nemusel. Po ošetření jej lékaři propustili do domá

cího ošetřování. Léčení ovšem odhadli nejméně na šest týdnů, a vzhledem k tomu, že řidič taxi se bez zdravé ruky jen těžko obejde, museli mu také potvrdit pracovní neschopnost.

Ohledání na místě činu pomalu končilo. Technik mohl odjíždět poměrně spokojený, protože zajistil několik cenných stop. Úspěšní byli také muži, kteří se vydali vyzpovídat taxikáře na plzeňské Palackého náměstí. Když se Hlobilovi kolegové dozvěděli, co se u Horní Břízy udalo, snažili se být pátračům nanejvýš prospěšní. Sami sehnali ty, kdo v kritické době stáli na stanovišti nejtěsněji za přepadeným kolegou, a tak se podařilo velmi podstatně upřesnit popis dvojice lumpů. Na taxikářích bylo velmi dobře vidět, jak moc si přejí, aby policie násilníky co nejdříve dopadla.

Vyšetřovatel už případ kvalifikoval jako pokus o vraždu. Kriminalisté vsadili na to, že pachatelé pravděpodobně přece jen budou z Plzeňska, když se v Plzni a okolí tak dobře orientovali. Vlček vyslal své muže prohlédnout policejní evidence a prověřit známá esa, část týmu se vydala pátrat do Horní Břízy, Třemošné a dalších obcí v okolí místa činu. Okruh podezřelých se zužoval velmi rychle, zejmé

na proto, že Hlobil a následně i jeho kolegové trvali na tom, že mla

díkům bylo rozhodně méně než dvacet let. Práci takový poznatek usnadňoval, ale o to dříve se také začalo zdát, že vyšetřování ustrne na mrtvém bodě, protože soupiska zločinců se rychle vyčerpala, a stopa žádná. Kriminalisté na případu pracovali celou noc a po rozednění pokračovali dále.

Od přepadení uběhlo zhruba osmadvacet hodin, když se na tým kapitána Vlčka poprvé usmálo štěstí. Pátrači totiž ‘ během rutinního vyšetřování mezi lidmi narazili na informaci o jakési dvojici mládenců, kteří byli podle svědeckých výpovědi ustavičně po uši zadlužení a peníze sháněli všelijak, jen ne poctivou prací. Popis útočníků, který měli policisté k dispozici, na tyhle dva padl jako ulitý. Sedmnáctiletého Davida Pelecha a o rok staršího Ondřeje Votýpku, oba s trvalým bydlištěm v okrese Plzeňsever, policisté zadrželi záhy. Chlapci se u výslechu v kancelářích plzeňské kriminálky ocitli tak rychle, že se ani nestačili uklidnit a skrýt strach, který v nich tak rychlý policejní zásah vyvolal. Vlček pochopil, že jeho lidé nesáhli vedle, jakmile ty dva uviděl.

Moment překvapení ovšem Pelech s Votýpkou nakonec překonali a zatloukali Jako děti. Dušovali se, že taxíkem do Horní Břízy předchozího večera nejeli, ba dokonce vůbec nebyli v Plzni. Jenže kriminalistům už na židli pro podezřelé seděly desítky takových ptáč

ků, nezřídka mnohem zkušenějších. Zlomit tyhle dva byla v podstatě hračka. Hlavně proto, že Vlčkovi lidé shromáždili za poslední hodiny takovou hromadu důkazů, že kluci neměli moc prostoru na klič

kování. Motiv jejich jednání byl zřejmý. Půjčili si už příliš moc peněz a řada lidí potvrdila, že nikomu nevrátili ani korunu. Touto cestou se tedy začala vinout konverzace. Pak se na Vlčkově stole objevil nůž, kterým byl napaden taxikář Hlobil, a technik začal mládencům obřadně snímat otisky prstů…

Zkrátka netrvalo to ani hodinu, a mladí kumpáni se rozhodli, že odpor vzdají a povědí pěkně popořádku, co a jak se stalo.

„Měli jsme opravdu, hodně dluhů a půjčovat už nikdo nechtěl.

Peníze jsme přitom potřebovali,” shodli se ve svých výpovědích David Pelech i Ondřej Votýpka. „Proto jsme se dohodli na přepadení taxikáře, které se nám zdálo nejschůdnější. Pro přepadení jsem si zvolili nejdříve Litice, ale neznáme to tam úplně nejlíp a na místě jsme zjistili, že to není ono. Proto jsme jeli na druhé místo, na němž jsme byli také předem dohodnutí, tam k Horní Bříze.”

Násilníci nepopírali ani předpoklad kriminalistů, že na oběť nehodlali brát žádné ohledy. Výslech trval dlouho, vyšetřování se však zdálo být v podstatě u konce. Pachatelé pokusu o vraždu skončili ve vyšetřovací vazbě. Odtud o sobě dali po několika dnech znovu vědět.

Rozhodli se totiž změnit výpovědi. „Nic jsme neprovedli. Raději jsme na všechno kývli, protože jsme se báli kriminalistů,” tvrdili nyní ústy svých advokátů. Ti se také vehementně snažili změnit kvalifikaci trestného činu z pokusu o vraždu na loupež. U soudu však příliš neuspěli.

Senát Krajského soudu v Plzni nové verzi výpovědi neuvěřil a nedal ani obhájcům zapravdu ve snaze změnit kvalifikaci trestného činu. Konstatoval, že oba mladíci měli dostatek odvahy útok naplánovat a o jejich chladnokrevnosti svědčí, že oběť napadli bez jediného slova výstrahy. „Při loupeži obvykle pachatel uvede svůj záměr, kterého se chce násilím domoci,” vyslovil se předseda senátu. Ten také jako ryze účelovou hloupost smetl ze stolu poslední pokus mladíčků zvrátit vývoj jednání: tvrdili, že taxikář Hlobil přišel k hlubokým řezným ránám čirou náhodou.

Sedmnáctiletý David Pelech odešel nakonec z jednací síně s nepodmíněným trestem odnětí svobody na čtyři roky, jeho komplic Ondřej Votýpka si odnesl trest ještě o jeden a půl roku delší.

Hrátky se sestrou

Žena, která se v doprovodu mladinké dcery objevila v březnu roku za dveřmi jednoho karlovarského policejního oddělení, měla ve tváři napětí a ruku děvčete svírala nápadně pevně. V policistovi u vchodu až zatrnulo, když tu dvojici viděl, a okamžitě vytušil, že matka nese špatné zprávy. Vzápětí se jeho tušení naplnilo. Matka vysvětlila, že se dcerka patrně stala obětí násilného trestného činu, že byla znásilněna. Policista se dál už na nic neptal a okamžitě vytáčel číslo karlovarských kriminalistů. Ti se na oddělení objevili za pár minut.

„Já jsem přesvědčená, že si s malou užíval nějaký lump,” líčila Zdena Koderová, zatímco její dcera Jaroslava sledovala průběh jednání se sklopenou hlavou. Musela se pořádně stydět, tomu se ovšem při jejím věku nemohl nikdo divit. „Určitě ji znásilnil, ale holce se o tom nechce mluvit. Nemůžu z ní dostat ani slovo.”

Šéf kriminalistů kapitán Pavel Vorlíček, který se na místo dostavil hned s několika kolegy, nebral matčino podezření na lehkou váhu, jakkoli neznělo příliš přesvědčivě. Případy zneužívání nezletilých chlapců a dívek moc dobře znal a vždycky mu znovu a znovu dokázaly zpěnit krev v žilách. Takovéhle nakládání s dětmi pova

žoval za jeden z nejhorších zločinů. Sám ve své praxi zažil případ, kdy podobný krutý zážitek z dětských let zanechal na oběti stopy i v dospělosti.

Vorlíček na matku nespěchal. Věděl, že se jí toho v hlavě honí moc, že se i v ní nejspíš pere vztek se studem, a že ji prostě musí nechat vypovídat. K důležitým informacím se ostatně dopracovali záhy.

„Myslím, že jí to udělal její nevlastní bratr Miloslav Peterka,” vyprávěla matka. „Je mu už třiadvacet, ale je to podivín. Poprvé se to stalo zřejmě ve čtyřiadevadesátém, a pak letos v únoru.” Jaruška

strávila celou dobu bez jediného slova, jen občas, zřejmě na souhlas s matčinými slovy, pokývala hlavou.

Kriminalisté už věděli dost na to, aby mohli začít s vy

šetřováním. Dřív, než se pustil do bezpočtu všetečných otázek, rozdal kapitán Vorlíček úkoly svým podřízeným. Podezření na nevlastního bratra bylo velmi věrohodné, ale přesto nechal šéf týmu své kolegy prověřovat i možnost, že je celá věc jen výmysl a komplot matky s dcerou, a doporučil jim, aby o vztazích v rodině posháněli co nejvíce informací. Zadní vrátka si Vorlíček pro jistotu nechal pootevřená, protože případy, kdy se ženské v rodině domluvily na nejbližší muž

ské příbuzné, znal také. Ne jedenkrát se už ukázalo, že vinu údajného pachatele nejenže nebylo možné prokázat, ale podařilo se ji i spolehlivě vyvrátit. Miloslava Peterku přece mohlo něco podobného také potkat. Případ se však nakonec opravdu vyvíjel spíše podle mat

činy verze.

Kriminalisté zjistili, že Peterka je skutečně podivín. Neměl vlastně žádné přátele, všechen čas prý trávil s Jaruškou, a když už vyhledával nějakou společnost, pak mezi lidmi zhruba o deset let mladšími, než byl sám. To Vorlíčkův tým jen utvrdilo v podezření, o něž se s nimi podělila Zdena Koderová. Bylo nutné co nejdříve vyslechnout znásilněné děvče, ale to nebylo ani pro tak zkušeného policistu, jakým byl Pavel Vorlíček, nikterak jednoduché. Holka mlčela, kroutila hlavou a rudá byla až za ušima. Cestu k ní musel vyšetřovatelům najít až dětský psycholog, který děvčeti jazyk nakonec přece jen rozvázal.

„Bylo to loni v létě, když mě Míla poprvé znásilnil,” vzpomínala Jaruška. „Udělal to několikrát za sebou, a teď v únoru znovu.

Celou mě osahával, líbal mě, pořád říkal, jak mě má rád a že se mu líbím. Když to tehdy zkusil poprvé, bránila jsem se ze všech sil, škrá

bala jsem ho a kopala do něj. Jenže nakonec mě stejně přemohl.

Bránila jsem se, ještě když se to stalo podruhé a potřetí, ale pak už asi ne. On stejně vždycky dosáhl svého. Bála jsem se o tom někomu říct, až teď to ze mě máma nějak vytáhla.”

Děvče však mělo pro kriminalisty ještě další překvapení. Ne vše, co se odehrávalo ve sklepě domu, v němž rodina žila, bylo jen mezi Jaruškou a Miloslavem. Ten si totiž k radovánkám se sestrou několikrát pozval kamaráda Václava Havelku. „To je kluk starý asi jako já, patnáct mu určitě ještě nebylo,” uvedla Jarka do protokolu.

„Míla mu radil, jak to se mnou má dělat,” doplnila. Psycholog Vorlíčkovi potvrdil, že výpovědi děvčete lze docela klidně věřit. Ze lži by je prý odborník snadno usvědčil. Pro kriminalisty to byl velice dů

ležitý zlom. Dříve, než udeří na Peterku, chtěli ale vyslechnout mladšího z pachatelů Václava Havelku. Ten se kupodivu nijak nebránil a výpověď děvčete v podstatě potvrdil. Rozdíl ve výpovědi byl jen nepatrný, i když také zajímavý: „Nikdo mi nic nedomlouval, já jsem se s Jarkou na všem dohodl sám,” tvrdil chlapec. „Míla Peterka do toho nezasahoval, jenom se na nás díval.”

Tenhle chlapcův výklad byl překvapivý, ovšem příliš se z něj vyvozovat nedalo. Jistě, mohl být pouhým výlevem Václavovy hrdosti, ale stejně tak bylo možné, že jej už Peterka stačil zpracovat, připravit na případný výslech. Takže nyní byl na řadě výslech nejdů

ležitější. Třiadvacetiletého podezřelého muže policisté bez obtíží zadrželi a přivedli do kanceláře kapitána Vorlíčka.

Miloslav Peterka byl opravdu už na první pohled zvláštní a od samého začátku bylo kriminalistům jasné, že řeč s ním nebude jednoduchá. Mladý muž působil dojmem dítěte ve svém chování, stejně jako v úrovni uvažování. To dostali za úkol k posouzení psychologové. Kapitán Vorlíček potřeboval mládence vyslechnout hned. Mladík, jakkoli působil hloupě, obvinění zdatně vzdoroval: „V životě jsem s žádnou ženou nic neměl,” tvrdil, „vůbec o to nestojím. Nevlastní ses

try jsem se možná někdy dotkl, ale neměl jsem s ní žádný špatný úmysl.”

Slova hlavního podezřelého zněla policistům velmi nepřesvědčivě. Jako by přeříkával naučené věty. Měl koneckonců dost času na to, aby se na chvíli, kdy se všechno provalí, dobře připravil.

Vorlíček neměl nejmenší důvod výslech vzdávat, naopak, obvinění paní Koderové a její dcery Jarky nyní zněla ještě pravděpodobněji.

Taktika, kterou kriminalista nakonec zvolil, se ukázala jako úspěšná.

Posadil Peterku do kanceláře ke kolegovi, který s případem vlastně neměl nic společného, a nechal ty dva, ať si pěkně popovídají a ať tenhle nezúčastněný člověk vytáhne z poněkud jednoduššího mladíka, co se dá. Trvalo jen půl druhé hodiny, než Míla spustil docela jinou písničku.

„Jarka se mi už dávno moc líbí,” vyprávěl nevlastní bratr oběti nyní už celkem bez zábran. „Když jsem to s ní dělal, nenapadlo mě, že by to bylo něco, co se nesmí. Je pravda, že v nějakých dvou nebo třech prvních případech se sestra bránila, ale nakonec toho nechala a vyspat se s ní pro mě nebyl problém.” Tahle výpověď v protokolu je ovšem poslední, kterou podezřelý muž učinil. Nedlouho na to už se k celé záležitosti odmítl vyjádřit a v mlčení setrval po celou dobu vyšetřování, vlastně až do rozsudku.

Pro kriminalisty to nebyla snadná situace, protože výpovědi Zdeny Koderové, dcera Jaroslavy, jejího nevlastního bratra i Václava Havelky se stále v mnohém rozcházely. Problém byl také v tom, že oba ještě ani ne patnáctiletí aktéři případu velmi často měnili výpově

di. Zcela zřejmě si vymýšleli a lhali. Miloslava Peterku ovšem vyšet

řovatel obvinil hned z několika trestných činů a umístil jej ve vyšet

řovací vazbě, aby nemohl ovlivňovat svědky.

K Peterkovu umístění do vazby měli policisté ještě jeden dobrý důvod. Bylo totiž také zapotřebí v klidu přezkoumat jeho duševní

stav, protože verdikt lékařů mohl být velmi důležitý pro posouzení téhle nepříjemné události. „Obviněný je sociálně a výchovně zanedbanou osobností s mentální úrovní školáka,” napsali posléze znalci do své zprávy, která je součástí vyšetřovacího spisu. „Délka trestu by nijak neovlivnila naději na změnu osobnosti obviněného.”

Kriminalistům se během dalšího vyšetřování podařilo prokázat, že dívka se Mílovým nárokům bránila jen v počátku, ale později opravdu rezignovala a odpor nekladla. Prokázalo se také, že si byl Peterka dobře vědom nezletilosti své sestry. Násilí na ní se dopouštěl pravidelně tehdy, když se vracel posilněn alkoholem z hostince. Podle vyjádření znalců se totiž stával na alkoholu fyzicky i psychicky zá

vislým. Soupis trestných činů, pro něž byl mladík stíhán, je poměrně dlouhý: znásilnění a pohlavní zneužití, ohrožování mravní výchovy mládeže a soulož mezi příbuznými.

Přes veškerou snahu se kriminalistům nepodařilo zcela přesně zmapovat, kdy a kde k trestným činům došlo. Většinu otazníků ovšem kriminalisté s vyšetřovatelem zodpověděli, a proto mohli státnímu zástupci podat návrh na obžalobu.

Miloslava Peterku odsoudil na přelomu let a Krajský soud v Plzni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku. Senát rozhodl o trestu pod spodní hranicí zákonem stanovené sazby vzhledem k posudku psychologů. Státní zástupce se však ve lhůtě odvolal, a případ se tak ocitl v rukou soudců Vrchního soudu v Praze. Ten záležitost vrátil krajskému soudu k novému líčení.

Vrchní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že Jaroslava Koderová i Václav Havelka již dovršili patnácti let věku, a jejich výpověď se tudíž nemusí v jednací síni pouze číst, nýbrž mohou svědčit osobně.

Ovšem i před soudem v opakovaném procesu se opět potvrdilo, že jak mladá Koderová, tak Václav Havelka mají sklony ke lhaní, protože výpovědi znovu neuvěřitelně překrucovali a měnili. Soud

tedy musel vycházet z původních důkazů, Miloslava Peterku odsoudil nakonec k trestu o něco vyššímu ke ztrátě svobody na tři roky a .

dva měsíce. Zároveň mu nařídil ochrannou ambulantní protialkoholní léčbu. Mladíka také pro výkon trestu umístil do věznice s mírnějším režimem, aby nebyl vystaven případným ústrkům a útokům ostatních vězňů.

Zajímavostí případu, kterou by bylo škoda nezmínit, je fakt, že Peterka strávil až do konečného rozsudku ve vyšetřovací vazbě téměř dva roky, které se do trestu pochopitelně započítávají, takže již po několika měsících skutečného vězení mohl požádat o prominutí zbytku trestu.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.